29. 9. 2025 | Jonáš Kurus | 7 minut čtení
S blížícími se volbami přichází pro vás, čtenáře, pravděpodobně opět známé dilema, koho volit. Obzvlášť pokud se řadíte k libertariánům, je nabídka stran, z nichž lze vybírat, poměrně omezená. Tento text není návodem, komu dát hlas, ani doporučením konkrétní strany. Jedná se o analýzu programu, který nehodnotí výroky straníků v předvolebních debatách, ani nebere v potaz to, zda budou Piráti opravdu program prosazovat.
Pirátská strana se od svého vzniku prezentuje jako alternativa k tradičním politickým subjektům. Přesto lze tvrdit, že se v posledních letech právě takovou tradiční stranou stala. Piráti byli, minimálně v začátcích a do jisté míry i dnes, pro část libertariánů atraktivní – ať už kvůli prosazování legalizace konopí, které dříve hrálo klíčovou roli v kampaních, nebo kritickému postoji k duševnímu vlastnictví. Program s názvem Jak to nakopneme? naznačuje silná slova, kterých v obsáhlém dokumentu skutečně není málo. Velkým tématem současné pirátské kampaně, viditelným například na pražských billboardech, je deklarovaný boj proti krizi bydlení, z níž viní trh. Centrální plánování v oblasti bytové politiky ovšem z libertariánského pohledu rozhodně nelze vnímat jako pozitivní prvek – spíše naopak jde o přidávání dalších regulací do již tak přeregulovaného systému. V tomto textu se proto zaměřím na nejzajímavější programové body a zhodnotím je podle toho, zda jsou slučitelné s libertariánskými idejemi (tedy deregulace, legalizace apod.), nebo naopak proti nim stojí (nové regulace, vyšší daně, omezení svobody slova atd.).
Z přehledu jsem vynechal několik méně zásadních bodů – kdo má zájem, může si projít podrobný program, z něhož jsem vycházel. Je rovněž třeba zdůraznit, že jde o subjektivní analýzu, protože nikde není přesně definováno, co lze a co nelze považovat za libertariánské. Pokud se proto s mým hodnocením v průběhu čtení neztotožníte, je to naprosto v pořádku.
Ačkoli bývají Piráti často označováni za „neobolševiky“, kromě toho, že nikdo přesně neví, co tento pojem znamená, najdeme v jejich programu i prvky vyloženě libertariánské. V bodu 9 je například představen návrh na zvýšení flexibility důchodového spoření a snížení povinných poplatků, což otevírá širší možnosti, jak mohou být důchodové fondy spravovány. Podobně snaha o snížení daní na některé produkty a zrušení nesmyslných povinných poplatků (bod 12) odpovídá libertariánským zásadám. K řešení krize bydlení navrhují Piráti snížit nadbytečnou byrokracii a podmínky výstavby (bod 14), což lze považovat za jasně pro-libertariánský krok směřující k dostupnějšímu bydlení a zdravější ekonomice. Stejným směrem působí i zavedení zón se zrychlenou výstavbou ve velkých městech, kde má být povolovací proces urychlený a zjednodušený (bod 15). I když konečným cílem libertariánů je úplné zrušení dotací, snaha o jejich omezení (bod 20) představuje krok správným směrem. Posílení stíhání korupce (bod 22) lze chápat jako krok k větší kontrole státu, což by obecně mělo být v zájmu zastánců svobody, i když je třeba připomenout, že kontrolovat stát státem může být v praxi obtížné a že jde o populární téma napříč celým politickým spektrem před volbami a jeho prosazení a vymáhání může být velmi snadno zameteno pod koberec. Významné je také osekání byrokracie (bod 36), které znamená úsporu veřejných peněz a otevírá prostor pro možné snižování daní.
Proti-libertariánských prvků je v programu ovšem rovněž dost. Rozšiřování zákoníku práce v bodech 1 a 3, například skrze zvyšování minimální mzdy nebo prodlužování rodičovské dovolené, naznačuje trend zbytečného bobtnání pracovního práva. Bod 2 se věnuje progresivnímu zdanění, které je označováno za „férovější“, ve skutečnosti je však v přímém rozporu s libertariánským principem netrestat úspěšné. V bodu 11 chtějí Piráti posilovat konkurenci prostřednictvím státních úřadů, což je ukázkový příklad konstruktivismu a nepochopení fungování trhu, jedná se o snahu kontrolovat cenotvorbu a rozbíjet domnělé kartely a monopoly (tedy ty, které jsou v chodu i bez bratříčkování se státem), což však zpravidla vede k samotnému navyšování cen, kvůli trestání těch, kteří poskytují nejlepší služby. Často zmiňovaná výstavba bytů z evropských peněz (bod 13) představuje jasný příklad centrálního plánování, protože znamená přerozdělování prostředků způsobem, který jejich původní vlastníci nevolili, kromě toho, postavit 200 000 nových bytů za 4 roky zní spíš jako zbožné přání než realistický bod programu. Stopnutí bytových spekulací (bod 17) je dalším zásahem do svobodného rozhodování, jak nakládat s vlastním majetkem – ať už formou regulace krátkodobého ubytování obcemi, nebo zvýšením daňové zátěže v zónách, kde se nestaví. Podpora veřejné dopravy z veřejných prostředků (bod 19) má rovněž jasné rysy centrálního plánování, k němuž se Piráti uchylují namísto privatizace infrastruktury. Za proti-libertariánské lze považovat také kroky k přijetí eura (bod 35), které posilují moc ECB – ačkoliv je fér dodat, že názory ekonomů na euro se různí a nemusí tedy nutně panovat 100% shoda ohledně eura ani v libertariánské komunitě, ačkoliv; kdo znáte libertariána, který chce přijmout euro? Do stejné kategorie spadá i podpora domácího zbrojního průmyslu (bod 39), protože dotace, i když slouží obraně, zůstávají intervencí do trhu. Obdobně problematický je bod 40, zaměřený na podporu regionů a preferování českých podnikatelů před nadnárodními firmami, což sice neříká mnoho konkrétního, ale vzbuzuje obavy z rozšiřování intervencionistických praktik.
Program obsahuje i části, které nelze jednoduše zařadit ani do jedné kategorie, a přesto stojí za zmínku. Body 24 až 27 se soustředí na obranu státu – posílení armády, upevnění pozice ČR v NATO a EU a vzdělávání o kybernetických hrozbách. Tyto návrhy nelze označit jednoznačně ani za libertariánské, ani proti-libertariánské, protože i minimální stát nevylučuje vysoké výdaje na obranu v případě ohrožení. Krátkodobě mohou být tyto kroky nezbytné pro bezpečnost občanů, z dlouhodobého hlediska ale představují rozšiřování státní moci, které je potenciálně rizikové. Bod 27 rovněž může potenciálně zavánět cenzurou v rámci boje proti dezinformacím, nezmiňuje však žádné konkrétní kroky, které by k tomu přímo vedly. Podobně složité je téma snižování emisí (bod 28). I když jde o intervenci, je otázkou, do jaké míry je oprávněná – zejména kvůli negativním externalitám, jakými je znečištění. Body 29 až 33 se zaměřují na hospodaření s veřejnými prostranstvími z ekologického hlediska, což rovněž stojí mimo rámec klasické libertariánské teorie. Reforma školství (body 41 až 46) se zaměřuje hlavně na modernizaci. Z libertariánského pohledu lze kritizovat například nezavedení školného na vysokých školách nebo navýšení výdajů na školství, pozitivní je naopak posílení volitelných předmětů, které umožňuje větší volnost studentů z hlediska volby zaměření. Celkově jde spíše o kroky vzdálené libertariánským ideálům, i když ne o zásadní problém.
Zároveň je potřeba být u Pirátského programu velmi obezřetný. Existuje totiž určitý nesoulad mezi podrobným program, ze kterého vychází tento článek, a program s pilíři, který mají rovněž na svých stránkách. Většina bodů se překrývá mezi oběma programy a je to podrobný program, který popisuje konkrétní kroky, jednou velkou změnou a podstatným vynecháním v podrobném programu je však digitální účtenka. Těžko říct zdali se jedná o omyl, nebo byl tento bod vynechaný za nějakým účelem. Pokud se jedná o regulérní bod, pak je výrazně proti-libertariánský, jednotná databáze s informacemi o tom kdo co kupuje v rukou státu přímo svádí k dohledu a snaze kontrolovat, třídit a trestat lidi na základě jejich stravovacích návyků.
Zůstává tedy otázkou, zda program Pirátské strany obstojí při přísném libertariánském pohledu. To si musí každý volič rozhodnout sám na základě svých priorit a porovnání s programy ostatních stran. Celkově vzato jsou Piráti proevropsky orientovaní, v ekonomických otázkách se nacházejí víceméně ve středu, avšak s tendencí mírně doleva – například kvůli podpoře výstavby bytů, regulaci spekulací nebo podpoře domácího průmyslu, ačkoliv si lze v programu všimnout zajímavé pro-tržní rétoriky, která je pro nás sice chválihodná, pro Pirátskou stranu však neobvyklá, možná až podezřele dobrá a neobvyklá. V oblasti sociálních témat bývají považováni za liberální, přestože otázkám osobní svobody se program prakticky nevěnuje. Je také nutné připomenout, že samotný program není všechno, a u Pirátů to platí dvojnásob. Ve straně působí lidé s komunistickou minulostí – ilustrací je například lídr kandidátky v Karlovarském kraji Vladimír Votápek, jehož činnost vyvolává ve straně diskuze a poukazuje na spory mezi levicovějším a centrističtějším křídlem. Tento příklad ukazuje na personální kontroverze, které je nutné brát v úvahu při zvažování této strany. Zároveň řada politiků z této strany ráda blokuje výstavbu, což vypadá vedle avizované zvýšené dostupnost bydlení lehce ironicky. Konkrétními příklady jsou pražské zastupitelky Eva Tylová a Petra Rychtová, které se otevřeně chlubí úspěšném blokování nové výstavby v Praze. Vypadá pořád v kontextu těchto informací zjednodušení stavebního řízení jako bod, který Piráti pro zvýšení dostupnosti bydlení podniknou? Obrázek si musí každý volič v konečném důsledku sám.