7.10.2021 | Paul Meany | 5 minut čtení
Historici mají zlozvyk vymazávat ženy z filozofie.
Esej Johna Stuarta Milla O svobodě je právem považován za jednu z největších obhajob svobody slova, jaká kdy byla napsána. Přes veškerou chválu, která se na O svobodě snáší, si však málokdo uvědomuje, že jeho spoluautorkou byla Harriet Taylorová Millová, manželka Johna Stuarta a jeho celoživotní intelektuální společnice.
Přestože 19. století bylo obdobím významných společenských změn a politických reforem, ženy byly stále považovány za občany druhé kategorie. Ženám bylo znemožněno formální vzdělání a většina profesí kromě málo placené práce, kterou muži odmítali vykonávat nebo která byla považována za vhodnou pro ženy. Jediná role, kterou mohla většina žen zastávat, byla role manželky a matky, která byla podřízena manželovi na základě četných zákonů, jež zbavovaly ženy platu, majetku, a dokonce i péče o děti.
Harriet se narodila v roce 1807 ve Walworthu v jižním Londýně a její rodiče očekávali, že se stane manželkou a matkou. Harriet však měla větší štěstí než většina jejích vrstevnic, protože se jí doma dostalo neformálního vzdělání, které v ní vypěstovalo ranou vášeň pro poezii. V osmnácti letech byla Harriet provdána za Johna Taylora, velkoobchodníka s léčivy, který byl téměř o dvanáct let starší než ona. Ačkoli manželství viktoriánské éry mohlo být kruté, Taylor se k Harriet choval velkoryse a podporoval i financoval její zájem o literaturu.
Manželé spolu měli tři děti: Herberta, Algernona a Helen. Harriet své děti a mateřství milovala, ale toužila po životě mimo domov a intelektuální společnosti. Později si Harriet posteskla, že ženy „jsou vzdělávány za jediným účelem, aby si sňatkem vydělaly na živobytí“, a že poté přestávají existovat pro cokoli jiného než pro péči o děti.
Když bylo Harriet pětadvacet let, pozval její manžel Johna Stuarta Milla k sobě domů na večeři, protože je spojovala společná podpora ženských práv. Harriet Milla během večeře okouzlila a on se přistihl, že obdivuje její asertivní a vášnivou povahu. Mill vyprávěl, že ji považoval za „nejobdivuhodnější osobu“, jakou kdy poznal. Stali se blízkými přáteli a psali si rozsáhlé dopisy, v nichž diskutovali o manželství, rozvodech a právech žen.
Harriet byla do Milla nepochybně zamilovaná a Mill do ní rovněž, ale viktoriánské mravy byly přísné a neústupné. Kdyby Harriet opustila svého manžela kvůli Millovi, dopadla by na každou část jejich milostného trojúhelníku veškerá společenská stigmata. Proto Mill a Harriet svá setkání tajili, aby na sebe nepřivolali nežádoucí pozornost. Někdy se dvojice scházela vedle klece s nosorožci v londýnské zoo, protože přihlížející byli příliš rozptýleni exotickým zvířetem, než aby si zakázaného setkání všimli. Mill a Harriet nosorožce láskyplně nazývali „náš starý přítel nosorožec“. S Taylorovým svolením zůstali platonickými přáteli, ale plnohodnotnými intelektuálními partnery.
Jejich korespondence prozrazuje dynamiku spolupráce, kdy Mill byl autorem většiny jejich společných děl, zatímco Harriet poskytovala kritiky a úpravy. Harriet nebyla pouhá Millova filosofická fanynka. Nebála se Millovi oponovat, zejména v otázce ženských práv, kde Harriet zastávala radikálnější názory. Mill později skutečně zahrnul prvky Harrietina myšlení do svého eseje „Poddanství žen“ z roku 1869.
Vedle Milla byla Harriet autorkou článků o domácím násilí. Rovněž poskytla rozsáhlou kritiku Millovy knihy „Principles of Political Economy“ (Zásady politické ekonomie) z roku 1848, a to do té míry, že Mill chtěl do prvního vydání zařadit pasáž, v níž Harrietiny příspěvky chválil. Harrietin manžel mu v tom však zabránil z obavy před veřejným pobouřením. Mill však tuto dedikační pasáž ponechal ve vydání své knihy rozdávaných blízkým přátelům. Mill později popsal Principy politické ekonomie jako „společnou práci“.
John Taylor zemřel v roce 1849 na rakovinu. O dva roky později se Mill a Harriet vzali, ačkoli byli společníky již téměř dvacet let. Přestože jejich příběh zakázané, ale nakonec opětované lásky působí v moderních očích romanticky, jejich manželství bylo podle viktoriánských měřítek neschvalováno, což vedlo k Millovu odcizení od většiny jeho rodiny. Po zkušenosti se silou společenského tlaku a konformity není divu, že se Mill a Harriet velmi obávali světa bez svobody slova.
Novomanželé bydleli většinu svého manželského života v Blackheath Parku, kde jim společnost dělaly Harrietiny děti. Kvůli společenské ostrakizaci se manželé stávali stále více samotářskými a trávili dny debatami, diskusemi a psaním, blažení po tak dlouhém čekání na to, aby mohli být spolu. Jako partneři si byli zcela rovni. Po pětatřiceti letech služby u Východoindické společnosti odešel Mill do důchodu a rozhodl se odcestovat s Harriet do Montpellier. Při průjezdu Avignonem v jihozápadní Francii Harriet onemocněla. Její stav se rychle zhoršoval a 3. listopadu Harriet 1858 zemřela.
Po ztrátě své životní lásky si Mill koupil dům nedaleko Harrietina hrobu, kde trávil většinu času. Rok po Harrietině smrti Mill publikoval esej O svobodě, na níž se svou ženou pracoval a která je dnes již proslulá. Ve své autobiografii Mill uvedl, že stejně jako na většině svých spisů i na eseji O svobodě spolupracoval se svou ženou, přičemž prohlásil, že „byl přímo a doslova naším společným dílem více než cokoli jiného, co nese mé jméno, neboť v něm nebyla jediná věta, kterou bychom společně několikrát neprošli, nepřehodnotili ji mnoha způsoby a pečlivě nevyloučili všechny chyby“. Mill šel dokonce tak daleko, že řekl: „Celý způsob myšlení, který kniha vyjadřovala, byl jednoznačně její“. Mill knihu věnoval své zesnulé ženě. Není přehnané tvrdit, že bez Harriet by kniha O svobodě nikdy nevznikla.
Mill zemřel v roce 1873 a byl pohřben vedle své ženy. Na Harrietině náhrobku byl Millův srdceryvný a dlouhý nápis, tak dlouhý, že by se jeho vlastní jméno na náhrobek při Millově pohřbu nevešlo, což je vzácný případ, kdy je Harrietin odkaz významnější než Millův.
Až donedávna se vědci stavěli k Harrietinu vlivu na Millovo filozofické dílo velmi odmítavě. Ale díky pečlivému bádání lidí, jako jsou Alice Rossiová a Jo Ellen Jacobová, můžeme vidět jasnější obraz toho, jak intelektuálně byl Mill Harriet zavázán.
Mill měl nesmírně náročné vzdělání a obával se, že se z něj stal bezcitný stroj na uvažování neschopný vyjádřit vyšší myšlenky. Harriet byla naopak mnohem spontánnější a zanícenější. Mill o sobě uvažoval v první řadě jako o reformátorovi a až poté jako o filozofovi, který chce ovlivňovat veřejné mínění a politickou debatu. Díky Harrietinu intelektuálnímu vlivu byl Mill schopen psát přísně logickým způsobem a zároveň mít na paměti vyšší ideály a hodnoty.
Úspěchy žen v dějinách jsou až příliš často zastírány buď kvůli sexismu jejich vlastní doby, nebo bagatelizovány kvůli intelektuálním předsudkům současnosti. Je tragédií, že Mill je často vnímán jako osamělý geniální intelektuál, zatímco ve skutečnosti spolupracoval se svou ženou, kterou uznával jako intelektuálně rovnocennou i jako spoluautorku svých nejvlivnějších děl. Poznání Harrietina přínosu k Millově filozofii nám pomůže pochopit, proč se Mill obával ubíjejícího konformismu a místo toho prosazoval „experimenty v žití“.
Millovy myšlenky významně ovlivnily klasické liberální a libertariánské principy, které přijali zásadní myslitelé, jako byli ekonomové Milton Friedman a Frederich Hayek. To, čemu říkáme „Millovo myšlení“, je ve skutečnosti výsledkem Millova a Harrietina partnerství. Kniha O svobodě je dnes známá jako jedna z nejvýznamnějších obhajob svobody projevu a individualismu, která kdy byla v anglickém jazyce napsána. Harriet Taylorová Millová by měla být za svůj přínos chválena a uznávána jako jedna z velkých hlav klasického liberalismu.
Z anglického originálu přeložil Teodor Kuběna.