24.01.2022 | Students for Liberty CZ
Čas od času se v médiích znovu vynoří nějaká kauza robotáren z rozvojových zemích, dětské práce, nucené práce, práce v podmínkách, které odporují našim představám o důstojné práci či zkrátka jen příběh jedince, který popisuje praktiky zaměstnance, které se leckomu nelíbí. Přestože tyto robotárny, doly, montovny a jiné podniky nenesou přímo označení konkrétního brandu, často jsou vystopovány v dodavatelském řetězci některé ze známých značek. Nike, Starbucks, Apple nebo Ralph Lauren – to je jen malá ukázka společností, jež byly v nedávné době spojovány s tímto tématem.
Nejen bojovníci za lidská práva, ale i spotřebitelé pak volají například po bojkotu daných společností, případně jejich úplnému zákazu či přísné regulaci. Tématem dnešního Liberty pro & proti je právě fenomén bojkotu společností, které využívají levnou pracovní sílu v rozvojových zemích (a nejen tam).
Filip Blaha
Bojkotování firem, které svým jednáním poškozují společnost, můžeme označit jako vítanou alternativu ke státním regulacím. Za tímto jednáním stojí nepochybně ušlechtilý ideál v podobě zlepšení životů těch nejzranitelnějších z nás. Liberálové by jistě neměli být lhostejní k chudobě a absenci lidské důstojnosti a pokud by byl bojkot firem řešením této situace, měli by být dokonce těmi prvními, kteří k němu budou vybízet. Nicméně motivací by v tomto případě měla být pouze pomoc místnímu obyvatelstvu, nikoliv poškození těchto firem. Jakýkoliv bojkot, je tedy nepřípustný, pokud nezlepšuje, nebo dokonce zhoršuje životní podmínky místního obyvatelstva.
V případě bojkotu levné práce je přímým důsledkem snížení zisku konkrétních firem. Tento stav nemůže být cílem a dokonce ani prostředkem, neboť bude firmy motivovat maximálně k tomu, aby snižovali mzdy, nebo dokonce propouštěly zaměstnance, což se nepochybně dotkne i zaměstnanců v rozvojových zemích. Pokud by v rozvojových zemích byla pro místní obyvatele k dispozici lepší alternativa, než práce pro zahraniční korporaci, nabízí se otázka, proč ji dosud nevyužili. Můžeme tedy předpokládat, že jakákoliv jiná práce, kterou by místní v případě odchodu zahraničních firem museli vykonávat, pro ně představuje práci horší. V takovém případě tedy nemůžeme k bojkotu přistoupit ani pokud jsou životní podmínky místních skutečně žalostné. Náš ideál, kterým je nepochybně důstojný a kvalitní život pro místní obyvatele, se totiž nikdy nesmí stát nástrojem který by bránil relativnímu zlepšení.
V případě levné práce se tedy ukazuje bojkot firem, jako vyloženě škodlivý, jelikož by pracovní podmínky zaměstnanců nejenže nezlepšil, ale dokonce i zhoršil. Ovšem za nízké platové ohodnocení jsou do jisté míry zodpovědné i státy skrze svou antimigrační politiku, která brání lidem v přesunu za vyššími mzdami. Proto se nabízí otázka, jestli není za tímto účelem spíše vhodnější bojkotovat vlády, které tuto politiku praktikují.
Filip Blaha
Local Coordinator – Brno
Jan Mošovský
I před začátkem pandemie v roce 2019 bylo na světě stále 645 milionů lidí v absolutní chudobě, žijících na méně než dvou dolarech za den. Za poslední dva roky se toto číslo zvýšilo o dalších alespoň 100 milionů osob, přičemž 60 % z nich žije v jižní Asii, a další početná skupina ve střední Africe. Tedy v oblastech, kde se nejčastěji nacházejí sweatshopy velkých západních značek. Je zcela pochopitelné, a navíc na místě, že tak nepříznivé životní podmínky vzbuzují silné emoce. Otázkou je, jak lidem z absolutní chudoby co nejlépe a nejrychleji pomoci.
Na prvním místě je třeba rozlišit samotnou výši odměn od pracovních podmínek. V mnohých regionech je vymáhání práva obtížné, prohibitivně drahé, nebo místní vláda s vidinou investic či jiných incentiv záměrně odvrací tvář od problematických praktik. To v mnohých konkrétních případech vedlo k zneužívání situace zaměstnavateli a vytváření stavu skutečné nucené práce, který musí každý liberál odsoudit a odpor k němu podpořit.
Druhou otázkou jsou pak samotné nízké mzdy a pracovní podmínky jako dlouhé směny a absence volných dní. Klasický argument zní, že přestože tyto podmínky jsou špatné – o to více okem Evropanů, pokud lidé nejsou k práci nuceni, a zaměstnavatel například nevyužívá své ekonomické moci k vytváření lokální monopsonie nekalou konkurencí, jde často o nejlepší dostupnou možnost. Pokud levnou práci v továrnách nadnárodních korporací zakážeme, lidé místo špatné práce nebudou mít práci žádnou, nebo horší. Pokud budeme tlačit na zvednutí mezd v těchto zemích, aniž se situace a produktivita práce v nich rovněž zlepší, náklady na dopravu z rozvojových zemí přestanou dávat smysl a pro firmy bude opět výhodnější výrobu relokovat. Tlačit firmy k ukončení výroby v chudších zemích je proto kontraproduktivní, namísto toho bychom se měli snažit o zvýšení produktivity práce v těchto regionech.
Jedním z kroků by proto mělo být ukončení umělého udržování chudoby v zahraničí naší celní politikou a obchodními bariérami. Je pokrytecké na jedné straně bojovat proti zaměstnávání obyvatel chudých zemí, a přitom jim znemožňovat zbohatnout. Skutečný fair trade je free trade. Celní politika EU, která upřednostňuje import materiálů před hotovými produkty, na které jsou vyšší cla, svou logikou připomíná koloniální mocnosti 18. století.
Typickým případem jsou kávové a kakaové výrobky. Zatímco na nepraženou kávu a nezpracované kakaové boby jsou cla nízká či žádná, na praženou kávu a čokoládu jsou vysoká. Absurdně tak tedy zatímco k nám většina importu nepražené kávy putuje z Brazílie, a následně Vietnamu, Hondurasu a Ugandy, je většina kávy, která se v EU vypije, pražena v Itálii a Německu. Zbytečně protekcionisticky tak držíme v Evropě pracovní pozice, které by mohl vykonávat někdo jiný v Ugandě, která je devatenáctou nejchudší zemí na světě.
Rozhodovat o bojkotu výrobků vyrobených levnou prací v rozvojových zemí je pak obtížné právě proto, že bez znalosti původu každého konkrétního výrobku nelze říct, zda za ním stojí skutečné porušování lidských práv a nucená práce, nebo konsenzuální zaměstnávání v zemi s nízkou produktivitou. Nikdo nemá kapacitu zkoumat každý jednotlivý produkt, rozhodně je však na místě zákaznicky vytrestat firmy, o kterých se dozvíme, že právního vakua a své ekonomické síly zneužívají, a dát jim tak najevo, že jsou za své jednání odpovědné.
Obecně však oba problémy vyřeší odstraňování systémových problémů, jako je nedostatečná svoboda obchodu a migrace. Změny v této politice na naší straně zapůsobí na mzdy v rozvojových zemích přímo, a na porušování lidských práv nepřímo, neboť je skutečností, že volnější obchod a migrace dlouhodobě prospívá demokracii, růstu produktivity a hospodářské i právní stabilitě.
Jan Mošovský
Regional Coordinator for Central Europe
Štěpán Kovář
Na tuto otázku dle mého názoru neexistuje správná libertariánská odpověď. Když totiž záležitost dovedeme do důsledku, tak odpověď jedním či druhým směrem implikuje rozsudek o objektivní správnosti jedné či druhé tržní volby jednotlivce, což je v rozporu se subjektivností aktu volby.
Na druhou stranu bojkotovat takovéto firmy není podle mě rozumné, kvůli reálným pracovním příležitostem lidí právě z těchto zemí. Musíme si uvědomit, že i tyto firmy nikoho nenutí pro ně pracovat. Vztah zaměstnanec-zaměstnavatel je (měl by být) vždy oboustranně dobrovolný.
Naopak, často se stává, že tito lidé jsou nakonec rádi, že dostanou nabídku pracovat i třeba za špatných pracovních podmínek, protože jejich druhá varianta je dokonce ještě horší – kupříkladu umřít hlady.
Bojkotování těchto společností tedy vypadá hrozně sexy, ale může vyústit ještě v horší situaci.
Štěpán Kovář
National Coordinator
Ondřej Chlubna
Pokud tato společnost nikoho k práci nenutí, tak určitě ne. Představte si, že jste lenivým rodičem, kterému se nechce vynášet odpad. Proto se dohodnete s dítětem, že mu za vynášení odpadu budete dávat dvacku. Nevykořisťujete v tomto případě dítě svými neokolonialistickými metodami? Určitě ne, protože tato dohoda byla dobrovolná a vyplatila se oběma stranám. Rodič se může věnovat jiným činnostem a dítě si vydělá. To že si dítě takto vydělá, znamená, že bude mít menší potřebu získávat peníze méně příjemnými způsoby, jako je hecování k jezení hmyzu na školním dvorku.
Podobně je tomu i u levné pracovní síly. My jejím vlivem můžeme svou práci věnovat jiným činnostem (jako jsou služby a vývoj). Lidé v rozvojových zemích na oplátku získávají lepší pracovní podmínky. V našem klimatu by sice tyto pracovní podmínky byly špatné, ale už jen fakt, že do společnosti přichází zaměstnanci dobrovolně, naznačuje, že v rozvojových zemích se stále jedná o zlepšení podmínek. Bohatší zaměstnanci si mohou dovolit i více utrácet, čímž se zvedá úroveň celé ekonomiky.
Ne všechny případy jsou samozřejmě takto růžové. Kdybych dítěti řekl “vynes to, nebo tě ztřískám”, už se jedná o docela jiný příběh. V některých dodavatelských řetězcích nadnárodních korporací se vyskytuje nucená práce (dívám se na tebe, Nestlé). Tyto případy ale nejsou časté. Bojkotem se důsledky jejího chování alespoň trochu projeví i ve snížení zisků a zákazník může odejít z obchodu s čistším svědomím.
Ondřej Chlubna
Local Coordinator – Brno
Radek Cieslar
Samotný fakt, že někdo využívá nějaký zdroj (třeba lidskou práci), není v ničem špatný. Ani to, když je nějaký zdroj levný. Lidé při pořizování statků a služeb hledají takové, které jim přinesou největší užitek/blahobyt, a to při co nejnižších nákladech (kterými je i samotné hledání alternativ). To neznamená, že lidé hledají nejlevnější věci. Hledají nejlepší poměr náklady/užitek.
Totéž dělají i společnosti, které stojí o co nejlevnější pracovní sílu, která zvládne vykonat práci, kterou potřebují. Stejně i lidé hledají co nejlepší pracovní podmínky. Nic z toho samo o sobě není špatné. Pokud nějaká společnost nabídne práci člověku v rozvojové zemi, která bude placena 2 dolary na hodinu, pročež tato práce bude přijata, lze jen těžko hovořit o nějakém násilí a špatnosti. Můžeme se ptát – proč zaměstnavatel nenabídl více peněz? Proč zaměstnanec tuto práci vzal? Odpověď je v obou případech stejná – pro každou stranu to byla nejlepší dostupná nalezená možnost, třebaže se nám vůbec nemusí líbit.
Otázka na to, zda my bychom tuto práci takto vzali/nabídli, není relevantní, dokud se nebudeme nacházet ve stejné situaci, a ani potom není důvodem, proč bychom měli do vztahu zaměstnanec/zaměstnavatel nějak násilně zasahovat. Zavinil snad zaměstnavatel svým nelegitimním jednáním, že potenciální zaměstnanci nemají jiné možnosti? Pak by mělo dojít k odškodnění, ovšem bojkot není jeho zárukou. Pouhé koupení pozemků, zrušení včerejších pracovních míst a vystavení továren pro ta budoucí ale není nelegitimním jednáním.
Co když budeme chtít nějak nenásilně zlepšit pracovní podmínky pro jiné lidi? Můžeme zkusit bojkotovat domnělé „zlé“ společnosti, ovšem riskujeme tím, že jen způsobíme jejich přesun nebo transformaci a finální zhoršení podmínek pro zaměstnance. Bojkot sebevíce „horší“ společnosti není zárukou, že zlepší pracovní podmínky svým zaměstnancům. Pokud ale máme v ruce silné důvody věřit, že bojkot konkrétní společnosti v konkrétním místě pomůže (například když pro společnost bude stále nejvýhodnější volba zachování provozu při vyšších vyplácených mzdách a lepších podmínkách pro zaměstnance), směle do toho – nekupujme její produkty, pišme a mluvme o ní. Dávejme ale pozor, aby nakonec tento bojkot situaci jen nezhoršil.
Jak tedy získáme záruku na kvalitní místo, kterou sami požadujeme, aniž bychom někoho k něčemu násilně nutili? Nabídněme ji sami – teprve pak budeme moci přímo ovlivnit, kolik se bude komu, za co a v jakých podmínkách platit, pakliže s tím bude souhlasit.
Radek Cieslar
Local Coordinator – Brno