20. 2. 2024, původně vydáno 4. 10. 2023 | Paul Meany | 11 minut čtení
F. A. Hayek i Václav Havel si uvědomovali, že ideologické konstrukce mohou jednotlivce izolovat od autentického kontaktu s realitou.
Totalitáři levicových i pravicových odrůd ospravedlňují svá brutální opatření jejich domněle harmonickými cíli. Komunisté, jako byl Lenin, historicky slibovali beztřídní, bezstátní společnost dosaženou revolucí. Fašisté jako Mussolini a Hitler snili o rasově čisté budoucnosti dosažené rozvrácením parlamentní demokracie a převzetím kontroly nad státem. Velkolepé sliby těchto dvou ideologií byly použity k racionalizaci nejstrašnějších událostí 20. století.
Ačkoli jsou Friedrich Hayek a Václav Havel zřídka srovnáváni, sdílí jednu zásadní obavu: oslabení osobní odpovědnosti povede k jejímu nahrazení drtivou silou státu podporovaného armádou byrokratů a ovládaného autokratickým tyranem. Každý z nich se však zaměřoval na jiné prvky odpovědnosti, přičemž Hayek zdůrazňoval odpovědnost jako evoluční a ekonomický koncept a Havel se naopak soustředil na existenciální a morální základy odpovědnosti. Oba dospěli k závěru, že svoboda nemůže přetrvat bez příslušného étosu individuální odpovědnosti.
Hayekův těsný únik
Friedrich August von Hayek se narodil v roce 1899 ve Vídni, která byla tehdy součástí Rakouska-Uherska. Pod intelektuálním vedením rakouského ekonoma Ludwiga von Misese Hayek rozpoznal hrozby, které pro liberalismus představoval komunismus a fašismus. Během své kariéry se Hayek stal jedním z nejznámějších obhájců liberalismu na světě, publikoval knihy a články o ekonomii, historii, právu, psychologii – jejichž seznam by mohl pokračovat. Hayek se zdaleka nenechal strhnout vznikajícím nadšením pro komunismus nebo fašismus, naopak byl zděšen a znepokojen. Přestěhoval se do Londýna a do Rakouska se nevrátil. Uvedl, že Hitlerův nástup k moci je dobrým důvodem k tomu zůstat pryč. Ve svém přelomovém díle Cesta do otroctví Hayek napsal: „Málokdo je ochoten uznat, že vzestup fašismu a nacismu nebyl reakcí na socialistické tendence předchozího období, ale nutným vyústěním těchto tendencí“ (Hayek 2009, s. 59). Hayek měl to štěstí, že unikl noční můře, kterou prožila jeho vlast.
Havel se narodil do totalitního státu
Václav Havel se narodil v roce 1936 v Praze, která byla součástí tehdejšího Československa. Tento nový stát vyhlásil v roce 1918 nezávislost na Rakousku-Uhersku. Pouhé dva roky po Havlově narození bylo Československo okupováno nacisty. Porážka nacistického režimu však nezávislost Československa neobnovila. V roce 1948 si vojska Sovětského svazu vyměnila místo se svrženými nacisty a stala se novou okupační silou na dalších 41 let. Na rozdíl od Hayeka nemohl Havel ze svého národa, nyní obklopeného strážními věžemi a ostnatými dráty, uprchnout. Navzdory těmto okolnostem se Havel stal úspěšným dramatikem a básníkem. Pod vedením Jana Patočky se Havel připojil k Chartě 77, neformální občanské iniciativě, kterou tvořili čeští a slovenští intelektuálové, umělci a spisovatelé, kteří kritizovali komunistický režim za nedodržování ustanovení o lidských právech, k nimž se veřejně přihlásil, například k československé ústavě z roku 1960. Charta 77 nakonec inspirovala politické hnutí, které v roce 1989 vyústilo v sametovou revoluci, nenásilný přechod moci od komunistického státu s jednou stranou k ústavní demokracii. Havel se stal prezidentem Československa a později České republiky, když se Československo s účinností od 1. ledna 1993 pokojně rozpadlo na dva státy.
Klíčové texty
Ačkoli byl Hayek plodným spisovatelem, životopisec a badatel Bruce Caldwell označil jeho vlivnou knihu Ústava svobody z roku 1960 za Hayekovo nejzásadnější a nejtrvalejší dílo. Hayek napsal Ústavu svobody s úmyslem ukázat, že společenské vědy nemohou při hledání řešení problémů politické organizace používat stejnou metodologii jako vědy přírodní. Tento příliš horlivý scientismus, jak nás Hayek varoval, by stále větší část našich životů ponechával na nezodpovědném uvážení takzvaných expertních názorů. Navzdory svému vzdělání ekonoma napsal: „Stále více jsem nabýval pocitu, že odpovědi na mnohé naléhavé společenské otázky naší doby lze nakonec nalézt v uznání principů, které leží mimo rámec technické ekonomie nebo jakékoli jiné samostatné disciplíny“ (Hayek 2011, s. 49).
Osmnáct let po Hayekově Ústavě svobody napsal Havel „Moc bezmocných: Občané proti státu ve středovýchodní Evropě“, esej věnovanou jeho nedávno zesnulému učiteli Janu Patočkovi. V tomto eseji Havel konstatuje, že totalita československého státu se vyvinula do té míry, že by se dala nazvat posttotalitou, kterou někteří chápou jako „pozdní totalitu“. Posttotalitní stát se již nemusel spoléhat na hrubou sílu a násilí. Měl k dispozici nové prostředky: zdrcující a převládající dogma. Havel napsal, že posttotalitní stát „velí nesrovnatelně přesnější, logicky strukturované, obecně srozumitelné a v podstatě nesmírně pružné ideologii, která je ve své propracovanosti a úplnosti téměř sekularizovaným náboženstvím“ (Havel 2016, s. 3).
Ústava svobody
Pátá kapitola Ústavy svobody je celá věnována povaze odpovědnosti a svobody. Hayek zde předkládá argumentaci, že nelze oddělit svobodu od odpovědnosti. Svoboda znamená, že každý jedinec má současně možnost i břemeno volby. Svoboda je cenná, ale je spojena s odpovědností a vyžaduje různou osobní disciplínu ve všech oblastech života.
Hayek se obával, že mezi intelektuály se individuální odpovědnost „stala nepopulárním pojmem“ (Hayek 2011, s. 133). Pokles popularity individuální odpovědnosti přičítá tomu, že objevy přírodních věd byly nesprávně aplikovány na vědy společenské. Vědecký pohled totiž vysvětluje, že přírodní jevy jsou vysvětlitelné na základě předchozích událostí, které podléhají rozpoznatelným a opakovatelným zákonům. Pokud to platí, jsou lidé součástí přírody a podléhají stejným zákonům.
Hayek nad tímto trendem aplikace principů přírodních věd na vědy společenské vyjádřil nesouhlas a napsal: „Intelektuální dějiny několika posledních generací nám poskytují libovolný počet příkladů toho, jak tento deterministický obraz světa otřásl základy morální a politické víry ve svobodu“ (Hayek 2011, s. 135). Víra, že vědecké metody lze aplikovat na mezilidské vztahy, vedla k nesčetným pokusům o řízení, byrokratizaci, a nakonec i kontrolu nad životy milionů lidí. Totalitní společnosti, které nejsou schopny využívat poznatky dostupné prostřednictvím trhů ve svobodné společnosti, nepřinášejí trvalý hospodářský pokrok.
V době, kdy Hayek psal Ústavu svobody, bylo mnoho intelektuálů stále veřejně nadšeno komunismem sovětského typu. Hayek se domníval, že uplatňování příliš horlivé, vědecky podložené, deterministické filozofie zakrnělo jeho generaci intelektuálů, neboť omezovalo jejich představivost absencí jakékoliv teorie spontánnosti lidského jednání, což je přirozeně vedlo k abstraktním a utopickým ideálům sociálního inženýrství a vtahovalo je na oběžnou dráhu komunistických názorů.
Eroze individuální odpovědnosti vede k rostoucímu spoléhání se na stát při řešení potřeb jednotlivců a komunit, čehož stát se svými omezenými znalostmi a ještě omezenější pružností tvorby pravidel nemůže dosáhnout. Pro Hayeka nejsou jednotlivci generickými jednotkami, které lze z rozmaru vyměnit za jiný systém nebo situaci. Jsou to lidé se znalostmi a zkušenostmi s konkrétními okolnostmi a podmínkami, které lze využít k maximalizaci produktivity a znalostí společnosti při řešení nových problémů; je nanejvýš důležité, abychom lidem umožnili být zodpovědnými za svůj osud, svobodně experimentovat, zkoumat a někdy i tápat.
Hayek si uvědomuje břemeno, které svoboda přináší. Teoretizuje, že nekonečný tlak na zodpovědnost se stal jedním z hlavních zdrojů nespokojenosti ve vyspělém světě. Mnohé z našich bolestných povinností jsou však neoddělitelné od svobody. Hayek se domníval, že svobodné společnosti si vždy nejvíce vážily autonomie a odpovědnosti jednotlivce. Přesto se obává, že břemena svobody způsobí, že se lidé přikloní ke státu, což pomalu zadusí odpovědnost a nakonec i svobodu jednotlivce.
Moc bezmocných
Na rozdíl od Hayeka žil Havel v době, kdy v roce 1978 napsal knihu Moc bezmocných, v totalitním systému. „Moc bezmocných“ se noří do teorie, ale jejím smyslem bylo katalyzovat morální revoluci na příkladu členů Charty 77, kteří „žijí v pravdě“, což je fráze, kterou Havel ukradl od svého kolegy z ruského disentu Alexandra Solženicyna. Havlův esej sice nepokrývá takovou šíři témat jako Hayekovo mnohem delší dílo, ale tématu individuální odpovědnosti věnuje stejnou péči.
Havel je proti všemu, co zastírá individuální odpovědnost. Hlavním viníkem je fenomén „ideologie“, systém idejí, který dokáže hypoteticky odpovědět na téměř jakoukoli položenou otázku. Ideologie napomáhá negaci pocitu osobní odpovědnosti. Pro Havla má ideologie mnoho podob a hraje mnoho rolí. Může působit jako iluze, která klame, závoj, za který se lze schovat, nebo jako tmel, který drží pohromadě celý společenský systém. Havel dokonce ideologii popisuje jako nízký nájem domova, protože nabízí okamžitě dostupné místo (falešné) sounáležitosti. Havel píše: „Ideologie je klamný způsob vztahování se ke světu. Nabízí lidem iluzi identity, důstojnosti a morálky a zároveň jim usnadňuje se s nimi rozloučit“ (Havel 2016, s. 5).
Bez ohledu na neutěšené okolnosti však Havel věřil, že utlačovaní v sobě vždy mají sílu svou bezmocnost napravit. Ideologii komunistické strany Havel identifikoval jako „hypnotické kouzlo“, které lidem umožňuje pohodlně překlenout propast mezi realitou a lží vytvářením výmluv, které se vzdávají individuální odpovědnosti (Havel 2016, s. 3). Havlovým řešením bylo, aby lidé ideologii odmítli a žili v pravdě.
Žít v pravdě zní velmi vznešeně a ušlechtile, ale v Havlových podmínkách žít v pravdě znamenalo odhodit pohodlné jistoty. Neustále docházelo k represím proti disidentům a jejich rodinám. Odpovědnost je břemeno. Sám Havel napsal: „Člověk se nestane ‚disidentem‘ jen proto, že se jednoho dne rozhodne pro tuto velmi neobvyklou kariéru. Vrhne vás do ní váš osobní pocit odpovědnosti v kombinaci se složitým souborem vnějších okolností“ (Havel 2016, s. 40). Havel věřil, že každý z nás má odpovědnost vůči svému okolí a těm, kteří ho obývají; tato odpovědnost není obecným předpisem ideologie, ale konkrétními, jedinečnými okolnostmi, na které musí každý člověk reagovat po svém.
Sdílené obavy
Pro Havla a Hayeka byla největší iluzí modernity představa, že lidé mohou objektivně chápat a utvářet svět kolem sebe uplatňováním konkrétních vzorců a příliš racionalistických principů. V jedné z předchozích kapitol Ústavy svobody Hayek kritizuje to, co nazývá „francouzskou racionalistickou“ tradicí teoretizování, která se opírá o abstraktní uvažování. Náš každodenní život se řídí pravidly a postupy, které spontánně vznikají v rámci trhu a občanské společnosti v důsledku lidského jednání, nikoli však lidského záměru. Hayek se domníval, že racionalistické přístupy mají v uvažování o politice takový vliv, protože snadno poskytují „lichotivé předpoklady o neomezených schopnostech lidského rozumu“ (Hayek 2011, s. 108). Hayek neargumentoval proti rozumu, ale proti používání rozumu, které vyžaduje „výlučné a donucovací pravomoci vlády“ (Hayek 2011, s. 132).
Podobně se i Havel domníval, že moderní racionalisté slibovali světlou budoucnost, ale předznamenali katastrofální režimy podporované státní mocí. Na základě osobní zkušenosti Havel identifikoval, že autokratické režimy skrývaly své skutečné záměry nadvlády v utopických projektech, které se maskovaly jako prostředky pro zlepšení lidstva. Stejně jako Hayek viděl Havel spásu v institucích občanské společnosti a individuální odpovědnosti. V roce 1977 členové Charty 77 prohlásili: „Rozhodující instancí pro nás vždy zůstane naše vlastní svědomí a vědomí občanské odpovědnosti“ (Skilling 1980, s. 15). Dlouhodobým cílem Havla jako disidenta bylo položit základy občanské společnosti řízené jednotlivci, nikoli ideologií nebo stranou.
Různé cesty, stejný cíl
Ačkoli se Hayek a Havel často nespojují, sdílejí stejné hlavní tvrzení, že život ve svobodné společnosti zahrnuje individuální odpovědnost. Hayek a Havel si vzájemně váží občanské společnosti a spontánnosti a vzájemně opovrhují přílišným racionalismem a zneužíváním vědeckého jazyka, sdílejí společný slovník odpovědnosti, ačkoli oba zastávají odlišné přístupy. Pro Hayeka je odpovědnost evoluční adaptací, která lidi nutí dodržovat pravidla bez nátlaku.
Pro Havla je odpovědnost existenciální nutkání najít to, co nikdo jiný nemůže udělat místo něho. Podle Havla byl posttotalitní systém v Československu tak účinný proto, že rozvrátil individuální odpovědnost a nahradil ji osobním imperativem sloužit režimu, čímž každému jednotlivci propůjčil kolektivní odpovědnost za neblahé poměry, které nakonec nastaly. Nadřazená ideologie odstranila individuální jednání a individuální odpovědnost a Havel se neúnavně zasazoval o masové znovuprobuzení individuální odpovědnosti, které by bylo předehrou a předpokladem svržení posttotalitního systému.
Citovaná díla
- Gordon Skilling, H. 1980. Charta 77 a hudební underground. Canadian Slavonic Papers 22.1: s. 1-14.
- Havel, Václav. 2016. Moc bezmocných: Občané proti státu ve středovýchodní Evropě. Trans. John Keane. London: Routledge.
- Hayek, F.A. 2011. Ústava svobody, definitivní vydání. Ed. Ronald Hamowy. Svazek 17 Sebraných spisů F. A. Hayeka, ed. Bruce Caldwell. Chicago: The University of Chicago Press.
- Hayek, F.A. 2009: Hayek, F.A. Cesta k nevolnictví, definitivní vydání. Ed. Ronald Hamowy. Svazek 2 Sebraných spisů F. A. Hayeka, ed. Bruce Caldwell. Chicago: The University of Chicago Press.
Z originálu No Liberty without Responsibility: Hayek and Havel z Libertarianism.org přeložil Filip Blaha. Úvodní snímek obsahuje prvky autora Johna Matthewa Smithe; Kingkongphoto & www.celebrity-photos.com, Laurel Maryland, USA – VACLAC HAVEL (CC BY-SA 2.0) a DickClarkMises z English Wikipedia (CC BY-SA 3.0).
Pomozte nám šířit svobodu
Podpořte Students for Liberty v naší činnosti. Díky soukromým příspěvkům můžeme nadále publikovat obsah, vydávat tištěné materiály a pořádat vzdělávací akce. Budeme taky velmi rádi, pokud nám pomůžete rozšířit obsah mezi další lidi.
Podpořte nás Sdílet na Facebooku
Sledujte nás!
Naši aktivitu můžete sledovat taky na sociálních sítích!