31.7.2023 | Filip Blaha | 3 minuty čtení
Za jiskru, která zažehla rychlý nárůst poptávky po digitální transformaci, lze nepochybně označit pandemii COVID-19. Právě během této bezprecedentní krize se přechod života a ekonomiky do digitálního prostředí ukázal jako užitečný nástroj pro každodenní život. Digitalizaci lze proto považovat za potenciální nástroj pro řešení dalších bezprecedentních krizí, které mohou nastat v budoucnu. Druhým důvodem je zvýšení efektivity podniků a současně snížení nákladů, které vzniknou, pokud budou tyto nové technologie a postupy přijaty. V konečném důsledku to povede ke zvýšení konkurenceschopnosti celé ekonomiky a hospodářskému růstu.
Argument pandemie, ale i hospodářského růstu však opomíjí jednu zásadní skutečnost, která v konečném důsledku pramení z nesprávného chápání cílů a nastavení podmínek pro digitální transformaci. Touto skutečností jsou různé výkony soukromého a veřejného sektoru ve snaze přizpůsobit se změnám, shromažďovat informace a efektivně s nimi pracovat. Je to tedy další z mnoha forem problému ekonomických kalkulací, debaty, která probíhá mezi zastánci svobody a zastánci státu od dob ekonomů F. A. Hayeka a Ludwiga von Misese.
Empirický příklad rozdílné výkonnosti státu a soukromého sektoru v oblasti digitalizace byl ostatně patrný již během pandemie. Navzdory počátečním problémům způsobeným prudkým nárůstem poptávky se digitální platformy dokázaly krizové situaci poměrně rychle přizpůsobit. Komunikační platformy jako Zoom, Google Meet a Microsoft Teams byly v prvních dnech poměrně často přetížené kvůli vysokému počtu účastníků, ale tento problém byl zanedlouho vyřešen. Mimo vyřešení zmiňovaného problému nová situace dokonce donutila tyto platformy inovovat a vyvíjet nové funkce pro zlepšení kvality služeb s cílem získat spotřebitele v konkurenčním boji.
Dalším zářným příkladem je rozvoj elektronických obchodů a doručovacích služeb, bez nichž bychom se během lockdownů jen těžko obešli. I zde zpočátku trvalo poměrně dlouho, než se zboží dostalo ke spotřebiteli, a samotné webové stránky byly často přetížené. Někteří obchodníci tento nástroj ani neměli k dispozici. Technologie se však rychle rozšířily do drtivé většiny společností a byly dále inovovány a rozvíjeny.
Stát však nebyl zdaleka tak rychlý a inovativní. Opatření a snaha státu v oblasti digitalizace služeb během pandemie (a dokonce i po ní) lze označit za naprosté selhání, které je zcela v rozporu s výkonností soukromého sektoru. Pokud jde o pouhý přesun služeb a platforem, které již existovaly, zejména těch, které se týkají komunikace se státem (podání různých žádostí nebo dokumentů), stejně jako platby transakcí se státem (podání daňového přiznání a dalších poplatků), některé vlády dosud nezvládly digitalizaci ani na této základní úrovni. Pokud to srovnáme s tím, jak rychle byl soukromý sektor schopen digitalizovat možnosti vzájemné komunikace a transakcí, jsou výsledky státu skutečně tristní.
Nyní, po skončení pandemie, je digitalizace vnímána jako jeden společný proces, jako celek. Skutečnost však nemůže být od tohoto tvrzení vzdálenější. Digitalizace soukromého sektoru a veřejného sektoru jsou dva odlišné procesy a jejich efektivita se také ve velké míře liší, jak ukazuje příklad pandemie. Chybným důsledkem homogenního vnímání digitalizace je pak misionářský přístup státu v procesu této transformace. Stát, tentýž stát, který zaostával v digitalizaci, nějakým zázrakem získal představu, že by snad mohl vést soukromý sektor za ruku a radit mu, kam má investovat své peníze.
Takové úsilí má být zprostředkováno především prostřednictvím plánu obnovy, který na tuto iniciativu poskytne nezbytné finanční prostředky, a má být utvářen prostřednictvím cílů iniciativy European Digital Decade, které stanoví jednotlivé milníky (například nejméně 75 % evropských podniků využívajících umělou inteligenci / technologie Big Data). Stanovení těchto cílů je jednak samoúčelné, ale hlavně ignoruje případné náklady a jejich porovnání s přínosy.
Stručně řečeno, snaží se prosazovat digitalizaci za každou cenu. Argumentem pak opět zůstává velké využití v době pandemické krize a případná potřeba bleskového nasazení těchto technologií během jiných krizí. Jak se však ukazuje, rychlá adaptace není silnou stránkou státní hospodářské politiky. Lze tedy předpokládat, že v případě další krize vyžadující využití digitálních technologií by se soukromý sektor mohl opět rychle přizpůsobit. Argument připravenosti proto není relevantní.
Pokud jde o argumentování hospodářským růstem, měla by zde být znovu zmíněna výše uvedená analýza nákladů a přínosů. Pokud by pro firmy bylo výhodné přijmout cíle stanovené Evropskou unií, učinily by tak samy, jak již prokázaly během pandemie. Od tohoto misionářského přístupu je proto nutné upustit ve prospěch přístupu založeného spíše na monitorování, kdy se stát učí od soukromého sektoru.
Pomozte nám šířit svobodu
Podpořte Students for Liberty v naší činnosti. Díky soukromým příspěvkům můžeme nadále publikovat obsah, vydávat tištěné materiály a pořádat vzdělávací akce. Budeme taky velmi rádi, pokud nám pomůžete rozšířit obsah mezi další lidi.
Podpořte nás Sdílet na Facebooku
Sledujte nás!
Naši aktivitu můžete sledovat taky na sociálních sítích!