Celým českým mediálním prostorem hýbe vládní návrh, který má za cíl zrušit mandatorní poplatky za Českou televizi a Český rozhlas. Financování má nově přejít pod státní rozpočet. Celá situace, ať už návrh samotný, či způsob jakým byl zařazen do poslaneckého čtení vyvolalo vlnu nevole po celé zemi, která přerostla do řady demonstrací a situace ani zdaleka není uzavřená. Jak celou situaci vnímají členové českých Studentů za svobodu?
Jonáš Kurus
Situaci ohledně zrušení poplatků nastínila vláda už na jaře a jak ukazuje nedávný vývoj, nehodlá se původního cíle vzdát, ačkoliv termín 1. 1. 2027, který byl původně na stole už je nereálný.
V první řadě považuji za velmi nebezpečný proces, kterým se samotný návrh dostal do sněmovny. Do dolní komory totiž přinesen Radimem Fialou z poslaneckého klubu SPD a byl přednostně zařazen na jednání vlády v sobotu v 4:36. Jedná se o nestandardně rychlý proces, který byl navíc proveden z pátku na sobotu, kdy mediální pozornost bývá nejmenší a lidé zpravidla mají na víkend jiné plány než jej strávit na demonstracích. Tato samotná skutečnost by mi stačila, protože krásně poukazuje na to, jak se současná vláda snaží vyhnout svým kritikům a prosadit svou agendu, skoro jen tak mimochodem, ve 4:36.
V druhé řadě, i co se týče samotného návrhu, jsem proti. V tuto chvíli fungují veřejnoprávní média nezávisle na státním rozpočtu a tedy i bezprostředního rozhodnutí jakékoliv vlády o rozpočtu. Koncesionářské poplatky je sice nutné platit jako další daň, skoro by se dalo říct daň z internetu, ale to neznamená, že převedení pod státní rozpočet něco v principu změní. Pořád budeme ČT a ČRo platit, jen skrze další daně. Co se však změní je fungování těchto médií, které budou muset jít na ruku vládě, aby svoje finance na provoz dostali, zároveň budou mnohem větším nástrojem politického boje.
Nemá cenu se tvářit, že veřejnoprávní média jsou nestranná či objektivní, to ostatně dle mého názoru žádné médium nikdy není. Ale v tuto chvíli jsou nepohodlnou překážkou pro současnou vládu v nabytí větší moci nad demokratickými procesy. Věřím tedy, že je rozumné, abychom se jako libertariáni vymezili proti posilování moci vlády nad mediálním prostorem.
Mikuláš Semerák
Argument, který je hojně používán samozvanou „demokratickou“ částí společnosti, že se vláda snaží zestátnit média, považuji za mylný. Nelze totiž zestátnit něco, co už je státní.
Jistě, formálně se České televizi a Českému rozhlasu říká veřejnoprávní média. Jsou však zřízeny zákonem, tedy státem. Tvrdit, že na ně stát či politická moc nemají žádný vliv, je proto podle mého názoru stejně mylné. Toho, čeho jsme dnes svědky, není vznik státního vlivu na tato média, ale spíše snaha učinit tento vliv přímočařejším a snadněji uplatnitelným.
Samotnou změnu systému financování veřejnoprávních médií, doplněnou o určité garance, například navázání jejich rozpočtu na inflaci, pomocí novely zákona, považuji za relativně legitimní politický návrh. Za naprosto nelegitimní však považuji způsob jeho prosazení. Je nepřijatelné, aby byly během jednání Poslanecké sněmovny porušovány dlouholeté zvyklosti, na nichž náš legislativní proces stojí, například nepsané pravidlo o přerušení schůze za účelem jednání poslaneckého klubu. Právě toto je skutečný důvod, proč by lidé měli vyjít do ulic.
Obhajitelnost existence České televize a Českého rozhlasu podle mého názoru naráží na zásadní problém. Osobně nevidím dostatečný důvod, proč by měli být občané nuceni financovat médium, které nesledují, neposlouchají a jehož služby nevyužívají. Pokud někdo považuje obsah České televize či Českého rozhlasu za hodnotný, měl by mít možnost je dobrovolně podporovat. Nevidím však důvod, proč by se tato povinnost měla vztahovat i na ty, kteří o jejich produkci nestojí.
Česká televize ani Český rozhlas nejsou nestranné. Ostatně z lidské podstaty není zcela nestranný nikdo. Jsem proto zastáncem transparentní privatizace veřejnoprávních médií, která by však musela být veřejnosti otevřeně, srozumitelně a poctivě vysvětlena.
Dnešní libertarián se nachází v poněkud bezvýchodné situaci. Pokud vyjde do ulic, bude označen za obhájce koncesionářských poplatků. Pokud zůstane doma, bude naopak označen za podporovatele vlády. Stojí proto možná za úvahu, zda přijetí novely tohoto zákona nakonec nepovede k tomu, že si veřejnost škodlivost státních či veřejnoprávních médií uvědomí dříve než dnes a začne, podobně jako já, požadovat jejich privatizaci.
Lukáš Rek
Málo libertariánů by rozporovalo, že nejlepším řešením situace okolo veřejnoprávních médií by bylo jejich financování z dobrovolných příspěvků, tedy fakticky jejich privatizace. Lidé by totiž neměli být nuceni platit za službu, kterou nevyužívají, že? Podobnou argumentací se sice snaží vláda zapůsobit na své potenciální voliče, avšak její řešení se od toho libertariánského diametrálně liší. Při financování ze státního rozpočtu totiž budou nuceni Českou televizi a Český rozhlas platit už skutečně všichni daňoví poplatníci bez výjimky. Než však přejdu ke kritice samotného vládního návrhu, rád bych zmínil i místa, kde se neshoduji s táborem „proti“. Jednou z jejich hlavních obav je, že by média přestala být objektivní a nezávislá. Považuji však za téměř nemožné, aby jakékoliv médium bylo plně objektivní a nezávislé už proto, že samotní novináři a moderátoři jsou lidé s vlastními názory a hodnotami, a navíc jsou tato média na státu závislá již dnes, jelikož právě politici zákonem určují výši poplatků i podobu mediálních rad. Často také slyšíme, že jde o „ohrožení demokracie“. Pokud však dojde ke schválení návrhu v souladu s běžnými demokratickými postupy, není na financování médií z rozpočtu nic nedemokratického.
Přesto vnímám tento způsob financování jako horší variantu oproti koncesionářským poplatkům. Dává totiž vládě mnohem větší prostor k vytváření politického nátlaku na média, a tím i určitou náchylnost redakcí k podlézání vládní moci. Financování médií skrze rozpočet či daně je sice v Evropě poměrně běžná praxe, ovšem zůstává otázkou, zda český vládní návrh obsahuje dostatečné pojistky proti politickému ovlivňování, jaké fungují v některých západních zemích. Koncesionářské poplatky, případně jasně vymezené účelové daně, mají navíc tu výhodu, že je na první pohled zřejmé, na co přesně jdou peníze daňového poplatníka. Každé případné navýšení pak může občan lépe vyhodnotit a posoudit, zda vedlo ke zlepšení kvality služby. To nutí vládu nad každým zdražením mnohem více přemýšlet, jelikož ho lidé okamžitě pocítí ve svých peněženkách a budou očekávat konkrétní výsledky, na rozdíl od situace, kdy se peníze berou z jednoho velkého daňového balíku.
Co však vnímám jako mnohem problematičtější než samotný převod financování médií pod státní rozpočet, je způsob, jakým vládní koalice přistoupila k projednávání tohoto návrhu v Poslanecké sněmovně. Vládní většina na návrh Tomia Okamury nejprve omezila řečnickou dobu řadových poslanců a následně napevno stanovila čas hlasování na sobotní ráno ve 4:36, čímž utnula úvodní debatu po devíti hodinách. Kvůli tomuto omezení rozpravy v prvním čtení se vůbec nedostalo ke slovu 65 řádně přihlášených poslanců a opozice nemohla vznést ani své procedurální návrhy. Toto vnímám jako nebezpečný precedent, jelikož to pak umožňuje vládě relativně rychle a bez větší veřejné debaty protlačit své návrhy.
Těžko se dá z pohledu libertariána hájit nedobrovolné koncesionářské poplatky, nicméně vládní návrh nepředstavuje posun ke svobodě, ale spíše k méně transparentnímu financování a o něco snazší politické kontrole nad médii. Pozastavovat bychom se však měli především nad tím, jak vláda zachází se zavedenými legislativními procesy a možností opozice se k návrhu vyjadřovat.
Jachym Richtrmoc
V debatě o zrušení koncesionářských poplatků se řeší, jestli mají být Česká televize a Český rozhlas placeny z poplatků, nebo ze státního rozpočtu. V obou případech jsou ale lidé nuceni je platit. Liší se způsob výběru a rozdělení peněz, ale ani jeden není dobrovolný. Koncesionářské poplatky jsou tak v podstatě jen další daň.
Zajímavější je otázka nezávislosti. Často slýcháme, že se vláda snaží veřejnoprávní média ovládnout. Jenže stát má na jejich fungování vliv už dnes. Zákon určuje jejich úkoly i financování, poslanci a senátoři volí členy mediálních rad a ty pak vybírají ředitele. Současný systém ale přímý vliv vlády omezuje. Peníze přicházejí z poplatků, jejichž výše je daná zákonem, radní mají šestileté mandáty a vláda nemůže jen tak rozhodovat o obsahu vysílání. Přesun financování pod státní rozpočet by jí mohl dát další možnost, jak na média tlačit.
Znamená to ale nutně změnu k horšímu? Veřejnoprávní média už dnes mají své zájmy. Například policie bývá v jejich vysílání vykreslována v mnohem lepším světle, než jak ji vnímám já. Podobně si všímám, že když něco nefunguje na trhu, hledá se často chyba u soukromých firem. Když ale problém způsobí stát, třeba zbytečnými regulacemi, podobná kritika chybí. Není to překvapivé. Média, jejichž existence závisí na státu, mají důvod současný systém hájit. Jak se říká, kapři si sami rybník nevypustí.
Můžeme tak mít média, která mají důvod hájit stát jako takový, nebo média, na která bude mít větší vliv právě vládnoucí strana. Ani jedno není dobré a za mě není snadné říct, co je horší.
Ve zrušení poplatků ale vidím jeden možný přínos. Mohlo by nabourat představu, že veřejnoprávní média jsou jakýmsi zaručeným zdrojem objektivní pravdy. Pokud kvůli změně financování přijdou o část této automatické důvěry, bylo by to dobre.
Často slýcháme, že veřejnoprávní média musíme povinně financovat, protože jinak by nám zůstala jen soukromá média hájící zájmy svých vlastníků. Jenže proč by média zřízená zákonem měla mít větší nárok na pravdu než ta soukromá? Obě mají své zájmy. Za nejlepší řešení považuji privatizaci ČT a ČRo a jejich fungování na volném trhu. To je ale v dnešní politické situaci nereálné. Pokud tedy současná debata alespoň pomůže zbořit iluzi, že stát má nějaký patent na objektivní pravdu, bude to podle mě její největší přínos.