2. 10. 2025 | Filip Jančík | 5 minut čtení
Hnutí Stačilo! předkládá program, který na první pohled působí jednoduše a logicky: stát ví nejlépe, co je pro vás dobré. Aby ale nebylo hned všechno příliš průhledné, je tento recept na „dobrý život“ zabalen do líbivých sloganů o svobodě, rovnosti šancí a ochraně přírody. Zároveň není moc vysvětleno, jak toho chtějí dosáhnout a celé je to takové vágní. Při bližším pohledu se však ukazuje, že místo menšího a odpovědnějšího státu nabízí jeho zvětšení, větší kontrolu a menší prostor pro jednotlivce.
Během četby programu se vám často vybaví otázky jako: „Hezké, ale jak?“ nebo „Co prosím?“
Svoboda slova, aneb státní monopol na pravdu
„Zrušení cenzury a ochrana svobody projevu“ – to zní jako sen každého libertariána. Jenže hned vedle program hlásá zestátnění veřejnoprávních médií a zavedení registru „zahraničních agentů a neziskových organizací“. V praxi to znamená, že stát si určí, kdo má právo mluvit a kdo už je příliš nepohodlný. Takový registr dobře známe z Ruska, kde byl původně představen jako nástroj „transparentnosti“. Výsledek? Mlčící neziskovky, zastrašovaní novináři a monopol státu na to, co je „pravda“.
Libertarián by řekl: svoboda slova je svoboda i pro ty, kteří mluví proti státu. Pokud stát vlastní média a zároveň rozhoduje, kdo je „agent“, pak to není obrana svobody slova, ale její konec.
Decentralizace, kterou řídí autorita
Hnutí tvrdí, že chce „posílit decentralizaci moci“ a přiblížit rozhodování občanům. Zní to dobře – méně byrokracie, více lokálních řešení. Jenže v další větě čteme o zestátnění strategické infrastruktury a větších zásazích do ekonomiky.
To je něco jako kdyby vám hospodský slíbil „více volnosti u výběru piva“, ale pak vám sebral lístek a nalil jedinou levnou značku, kterou má ve sklepě.
Decentralizace a znárodňování jsou jako oheň a voda – jedno vylučuje druhé. Pokud stát rozhoduje o tom, co je strategické, občan se k rozhodování nikdy nedostane.
Rovné šance, ale jen pro vybrané
„Odstranění sociálních bariér“ je heslo, se kterým se dá souhlasit. Jenže když k tomu připojíte „zrušení inkluze“, v praxi to znamená návrat do doby, kdy děti se speciálními potřebami zůstávaly stranou. Současný model inkluze v Česku sice není ideální, je byrokratický a často nedává školám dostatek prostředků. Řešení není likvidace, ale reforma.
Pokud stát zruší inkluzi, neodstraňuje bariéry, ale staví je vyšší. Místo „rovných šancí“ zůstane jen rovnost na papíře – pro ty, kteří překážky nikdy nepotkali.
Ano, v ideálním světě by bylo nejlepší, aby inkluze nebyla školám nařizována centrální autoritou, a rozhodovaly si o tom samy školy – alespoň ty soukromé. Bohužel nežijeme v ideálním světě.
Ochrana přírody bez nástrojů
Stačilo! tvrdí, že chce podporovat „udržitelnost a rovnováhu“. Současně ale odmítá klimatická opatření jako „diktát aktivistů“. Výsledek? Chceme zdravé životní prostředí, jen k tomu nebudeme nic dělat. Připomíná to snahu zůstat fit bez jediného cvičení – hezké přání, realita nulová.
Libertarián by dodal: skutečná ochrana přírody nevzniká zákazem a direktivou. Vzniká tam, kde lidé nesou odpovědnost za prostředí, ve kterém žijí, a mají motivaci šetřit, inovovat a hledat efektivní řešení. Nejvíce si chráníme, co sami vlastníme.
Volný trh, made in protekcionismus
Hnutí mluví o férové soutěži a podpoře malých podniků. Vzápětí ale hlásá soběstačnost a protekcionistická opatření. To znamená méně konkurence, více bariér a dražší zboží. Takový „volný trh“ je ve skutečnosti ekonomika řízená politickými zájmy.
Libertariánský pohled je jasný: pokud stát uměle chrání „domácí produkci“, brání lidem vybrat si, co chtějí, a zároveň dusí inovace. Malé podniky pak nejsou chráněné, ale paralyzované – protože místo férové soutěže žijí ve světě politicky vybraných „vítězů“.
Referendum o vystoupení z EU a NATO – komu vlastně slouží?
Hnutí prosazuje „respekt k občanům“ a navrhuje referendum o vystoupení z EU a NATO. Na první pohled jde o přímou demokracii – v principu libertariáni nejsou proti referendu o vystoupení z jakékoliv organizace. Otázkou je ale načasování a skutečný záměr.
V době, kdy EU i NATO čelí přímým hrozbám ze strany Ruska a reálně se řeší bezpečnostní budoucnost Evropy, nedává smysl otevírat téma oslabování klíčových institucí. Návrh navíc nepřichází s žádnými alternativami – jak zajistit volný obchod, volný pohyb nebo bezpečnostní garance.
Proto se zdá, že cílem komunistického návrhu není lidem poskytnout více svobody volit si vlastní cestu, ale spíše postupně rozbíjet fungující instituce a obracet Českou republiku směrem na východ. V praxi by takové referendum svobody spíše ubralo, než přidalo.
„Zmodernizujeme obranu…“ – dialog místo síly, pokud to jde
Hnutí prosazuje diplomacii a dialog jako hlavní nástroj řešení konfliktů. Kdo by nechtěl vyřešit spory kávou a úsměvem místo granátů? Jenže realita je tvrdší: někdy se s agresorem prostě domluvit nedá. Libertarián by upozornil, že absolutní víra v dialog může být stejně nebezpečná jako přebujelá státní moc – je pěkné debatovat, dokud vám někdo nesundá střechu nad hlavou, protože se OSN nedohodla.
Navíc hnutí odmítá přítomnost cizích vojsk a vojenské operace bez mandátu Rady bezpečnosti OSN. Libertariánská poznámka: OSN schválí máloco. Obranná strategie Stačilo! tak zní spíš: „Budeme se bránit, ale jen když nám svět dá svolení.“ Jinak – držte palce.
Tři roky bojů s Rusem u našich sousedů a drony v Polsku by měly všem ukázat, že dialog není vždy funkčním řešením.
„Zajistíme dostupné zdravotní služby a léky“ – více státu, méně svobody
Program slibuje dostupné zdravotní služby všem občanům. Kdo by proti tomu mohl namítat? Jenže tam, kde stát garantuje dostupnost, roste byrokracie, zpomaluje efektivita a mizí svobodná volba občana.
Místo peněz, které by lidem umožnily vybrat si, kdo a jak jim služby poskytne, přichází další přerozdělování a kontrola. Je to jako zajistit, aby všichni měli oběd – jenže místo toho, abyste si vybrali, co chcete jíst, stát vám nalije guláš, protože „to je pro všechny nejlepší“.
Program Stačilo! působí jako sbírka hesel, která mají znít svobodně, ale jejich naplnění by znamenalo pravý opak: více státu, méně prostoru pro jednotlivce; méně konkurence, více regulace; méně svobody, více kontroly.
Z libertariánského pohledu je jasné: když stát slibuje, že vám dá svobodu, většinou tím myslí, že vám ji vezme – a ještě vám vystaví účet.