7 argumentů pro svobodu slova

6.9.2022 | Ondřej Chlubna | 6 minut čtení

Svoboda slova je bezpochyby jedním ze základních lidských práv. Jedná se o otevřené dveře, skrz něž k nám přichází pokrok. Jedná se o podloží, jež nám umožňuje žít ve svobodné společnosti. Jedná se o samovolné prostředí, které ale dokáže zabránit nástupu totality.

Tyto přednosti svobody slova jsem si nevymyslel sám. Svoboda slova je jedním z ústředních práv naší společnosti, a právě proto ji také naprostá většina zemí západního světa má zakořeněnou ve svých ústavách (výjimku zde tvoří pouze státy Oceánie). „Právo na svobodu přesvědčení a projevu; toto právo zahrnuje právo vyhledávat, přijímat a rozšiřovat informace a myšlenky jakýmikoli prostředky a bez ohledu na hranice.“ dočteme se ve Všeobecné deklaraci lidských práv. V naší domácí Listině základních práv a svobod je rovněž svoboda projevu zaručena. Zdálo by se tedy, že debatu o důležitosti svobody slova můžeme považovat za ukončenou a svobodu projevu za všeobecně zaručenou. A do značné míry je to také pravdou. Dnešní občan demokratického státu si může od rána do večera stěžovat na vládu přítomnou, minulou i budoucí, bez toho, aby se obával nějakého legálního postihu. Přesto nám ale nedávné zrušení dezinformačních webů a stálý strašák zákonů evropské unie typu Aktu o digitálních službách dokazuje, že boj o svobodu slova ještě není zcela vyhraný a spíše se přesouvá na frontu nových médií.

V tomto (skoro absolutním) vítězství ale také dochází k tomu, že mnoho lidí se natolik těší z plodů svobody slova, až sami zapomenou, proč je vlastně důležitá. Proto některým z nás také nepřišla cenzura dezinformačních webů jako velká rána do základních hodnot naší společnosti a někteří by ani neměli nic proti ještě větší míře podobně laděné cenzury. Pojďme si tedy připomenout několik základních důvodů, proč je svoboda slova tak důležitá.

1.–3. Millův trojzubec

Když si o svobodě projevu budete číst dostatečně dlouho, zřejmě se dostanete k anglickému filozofovi 19. století jménem John Stuart Mill a jeho spisu O svobodě, kde se Mill podrobně zabývá svobodnou diskuzí. Nakonec dochází k závěru, že možnost vést svobodnou diskuzi bez cenzury je pro nás prospěšná ve všech možných případech – tedy v případě, že máme pravdu, že se pleteme i že je pravda někde mezi. Tento rozbor jednotlivých případů je dnes občas označován jako tzv. Millův trojzubec. Podívejme se na něj více zblízka.

(1.) Začneme zlehka případem, kdy se pleteme. Může se jednat o záměrnou lež, nebo jen o naši mylnou představu. Pokud se pleteme, tak je svoboda slova nutností k tomu, aby někdo přišel a opravil nás. Ostatní se poučí, budou vědět proč je náš názor nepravdivý a pokud dokážeme překonat vlastní domýšlivost, tak se ze svých chyb poučíme také.

(2.) Co ale v případě, že máme zcela pravdu? Není poté pochopitelné (a možná i očekávané), že umlčíme jiné strany, které se od naší pravdy nebezpečně vzdalují? Proč bychom měli dávat ostatním možnost říkat lži, když my s jistotou mluvíme pravdu? 

Odpovědí na tuto otázku je hned několik. Když nebudeme brát v potaz to, že i přes svou jistotu pravdu nakonec mít nemusíme, najde se ještě větší důvod. Je totiž ještě něco lepšího, než jen mít pravdu. A to mít pravdu a vědět proč. Je velký rozdíl mezi tím pravdu pouze slepě odříkávat anebo pravdu hlásat s jistotou na základě důkazů. Je to ten stejný rozdíl, jako když si při testu zapamatujete odpovědi nazpaměť nebo látce skutečně rozumíte. K tomu, abychom skutečně porozuměli nějaké problematice, potřebujeme druhou stranu, která nám bude klást protiargumenty. Jinak nám hrozí, že skončíme ve světě sice pravdivých, ale prázdných frází, které nedokážeme ani vysvětlit, ani podle nich řádně jednat. Diskuze nám pomáhá této situaci předejít a prohlubovat si své názory.

Naším cílem by tedy nemělo být pouze umlčet chybné názory, ale také vysvětlit, v čem přesně tkví jejich chyba. Proto se také více vyplatí přesvědčovat ostatní vyvrácením chyb než jejich umlčováním. Jen těžko dojde k situaci, kdy někdo „vyhraje“ debatu se slovy „drž hubu!“. Debaty se vyhrávají argumenty.

Nesmíme také zapomenout, že diskuze se převážně nevedou pro diskutující, ale pro obecenstvo. I když druhou stranu lpící na svých chybách nepřesvědčíme, můžeme přesvědčit ostatní, kteří naši debatu pozorují. A to platí dvojnásob u sociálních sítí, kde je přijetí vlastní kritiky zázrakem.

(3.) Pravda je někde mezi. Takže máme částečnou pravdu – v něčem se pleteme a něco říkáme správně. V tom případě potřebujeme druhou stranu, která nám ukáže, v čem jsou slabiny našeho názoru, a v čem jsou jeho silné stránky. Málokdy máme úplnou pravdu. Proto také potřebujeme diskuzi, která ze dvou původně protichůdných názorů dovede vybrat jejich správnosti i chyby, aby z nich vytvořila názor jeden, který je o něco blíže názoru pravdivému. Jen v žáru debaty lze z křehké mědi a tuhého cínu vykovat neporazitelný bronzový meč pravdy.

4. Cenzura implikuje znalost pravdy

Tvrzení, že nikdo není neomylný, se ukázalo jako vcelku neomylné. Stačí se podívat do historie civilizací a zjistíme, že mnoho společenských konsensů se ukázalo jako vyvrácené omyly. Bylo by neskutečně domýšlivé domnívat se, že se církev při žalování Galilea mýlila, že se království v cenzuře proti odpůrcům svrchovanosti královské moci mýlilo, že se komunisté při cenzuře věcně mýlili, ale že my jsme lepší než tyto předchozí režimy, a proto cenzurujeme pro skutečnou pravdu. Všichni tito lidé před námi se také domnívali, že mají pravdu. V čem má naše domnění větší hodnotu, než to jejich?

Při cenzuře totiž nutně ukazujeme svou naprostou jistotu. Pokud přímo neříkáme že máme pravdu, již vymáháme, tak přinejmenším s jistotou tvrdíme, že druhá strana je škodlivá (a pravdu nemá). 

5. Cenzura není efektivní

Po dlouhém politickém boji, který došel až ke kongresu, byla hudební vydavatelství v osmdesátých letech pod hrozbou vládní intervence dotlačena k tomu, aby na své desky přidávala štítky s nápisem „Parental Advisory“, které měli mladistvé varovat před pro ně nevhodným obsahem na těchto deskách (více zde). Jsou to takové ty černobílé nálepky na přebalech desek. Mnoho kapel se bálo, že se tímto krokem jejich tržby sníží. To se ale vůbec nestalo. Nálepky s varováním tržby nesnížili. Mnohdy plnili právě opačnou funkci a vysílali teenagerům signál, že jestli chtějí opravdu brutální hudbu, tak mají hledat značku „Parental Advisory.“ Tento efekt zakázaného ovoce šel protichůdně k cenzory tíženému efektu. Ukázalo se, že tato opatření patrně neměla na prodej desek vliv1.

Skutečně, když se podíváme do historie, je pro nás těžké najít nějakého velikána, jehož učení nebylo ve své době cenzurováno, pokud přímo pro své učení nezemřel. Od Sokrata a Aristotela, přes Ježíše a Jana Husa, až k moderním disidentům. Velikáni dob minulých pro své přínosy lidstvu nebyli oslavováni, ale naopak pro ně běžně trpěli. Nebál bych se dokonce tvrdit, že jejich utrpení jejich učení pomohlo. Lidé mají rádi dobré příběhy a všechny dobré příběhy mají hrdinu, který musí trpět pro to, čemu věří. Když chceme někomu vysvětlit křesťanství, jedna z prvních vět, kterou řekneme, je, že se „Ježíš obětoval za naše hříchy.“ Zajímali bychom se tolik o učení těchto velikánů, kdyby nepředstavovali právě toto zakázané ovoce?

Je možné, že po zakázání nějakého názoru přejdou jeho přívrženci k názoru více přijatelnému. Je ale možné, že se tímto krokem jenom více radikalizují ve svých zakázaných názorech. Když vydáme zákon, který zakazuje např. rasismus, ještě to neznamená, že rasisté vymizí. Stane se pouze to, že se rasisté začnou skrývat (takže je nedokážeme identifikovat) a ve většině případů se ještě posílí jejich názor. „Vždyť přece musím něco dělat správně, když mě establishment chce zakázat!“ Začnou tedy svůj zakázaný názor šířit skrz undergroundové prostředky a kódované zprávy, místo toho, aby s ním přišli na volný trh idejí, kde by byly jejich myšlenky podrobeny protichůdným argumentům skrz svobodnou diskuzi.

6. Umlčování druhých vyžaduje násilí

Je jednoduché legislativně vyslovit představu toho, co by se mělo učinit, bez toho, abychom museli přemýšlet nad prostředky, jimiž budeme naši představu vymáhat. To platí i pro cenzuru a vymáhání určitých názorů. Vezměme si příklad rasisty z minulého argumentu. Jeho názor se stal něčím zakázaným a tím se z něj stal zločinec. A tak se názor, proti kterému se dříve dalo bojovat ve sféře idejí, přesouvá do názoru, jež je šířen potají a bojuje se proti němu násilím.

Zde bych chtěl zdůraznit, že právě cenzor dělá ten velký skok ze sféry myšlenek do sféry násilí. Ať jsou cenzurované názory jakkoli hrozné, jedná se pouze o myšlenky, které ve sféře myšlení nikoho přímo neohrožují. Cenzor ale i tak do rukou bere zbraně, aby zamezil hrozbě od neozbrojených.

7. Vytváříme precedent

Jen málokdy v historii zaniká svoboda ze dne na den. Svoboda zaniká v dlouhém období kousek po kousku salámovou metodou. To, co připadá dědečkům jako ohromný zákrok do svobody jednotlivce už připadá otcům docela normálním a dětem to připadá jako moc málo. Proto si musíme stanovit nějaké pevné zásady, které jednou provždy řeknou „Tohle ne!“ a které nám tedy stanoví hranice, za které se agresor nikdy nesmí vydat. Domnívám se, že svoboda slova je jednou z těchto pomyslných hranic.

Pokud chápeme svoboda slova jako privilegium, poskytované státem, které může být kdykoliv odebráno, poté svoboda slova jako taková ztrácí význam. Stačí jen jedinkrát porušit svobodu slova a z práva se stává prázdný koncept. Svoboda slova je svobodou právě proto, že ji nikdo nemá právo omezovat. Stačí jedno omezení a svobodu slova ztrácíme. 

Na závěr bych rád připomněl dnes často citovaný text Martina Niemöllera, který tento bod dokáže zdůraznit mnohem lépe, než bych kdy dokázal já:

Nejdřív přišli pro komunisty,
a já jsem se neozval, protože jsem nebyl komunista.

Pak přišli pro Židy,
a já jsem se neozval, protože jsem nebyl Žid.

Pak přišli pro odboráře,
a já jsem se neozval, protože jsem nebyl odborář.

Pak přišli pro katolíky,
a já jsem se neozval, protože jsem byl protestant.

Pak přišli pro mě
a tehdy už nezbýval nikdo, kdo by se mohl ozvat.

1Více informací zde: Christenson, Peter (1992), „The Effects of Parental Advisory Labels on Adolescent Music Preferences,“ Journal of Communication, (Winter), 42(1), str. 106-11.

A proč se vůbec zabývat svobodou? Stáhněte si bezplatně náš e-book Proč svoboda.

Tags:

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *