22.10.2021 | Jan Mošovský
[Text neprozrazuje rozuzlení knih ani filmu.]
Každý dobrý příběh je ve své podstatě nakonec libertariánský. To zejména platí o žánrech sci-fi a fantasy. Důvodem je to, že takové příběhy mají silné postavy. I když cílem autorů bývá vytvořit postavy, se kterými se čtenář či divák může ztotožnit, zároveň nesmí pustit ze zřetele jakýsi literární exceptionalismus – fiktivní hrdinové musí zůstat vzory a padouši čitelnými archetypy, jejich osudy musí být v nějakém smyslu mimořádné, a jejich akce musí mít zásadní dopad, ať již na jejich život či na celý svět. Příběhy obecně jsou zkrátka z povahy individualistické.
To obzvlášť platí pro zmíněné žánry, jejichž doménou jsou monumentální vyprávění o osudu fiktivních světů. Zatímco žánr sci-fi nás často varuje před budoucími dystopiemi a fantasy nás přesvědčuje o hrůznosti fiktivních tyraniích minulosti, je to právě individualismus spočívající ve velikosti jejich legend, v čem typicky spočívá jejich liberalismus.
Co nakonec kazí většinu těchto příběhů je řemeslné provedení. Opět je to častěji slabost postav než uvěřitelnost světa, v němž jsou zasazené, co odsoudí vyprávění k neúspěchu. Kvalitní vyprávění spočívá ve srozumitelných postavách, a hlavní kreativní proces spočívá v tom prezentovat je s rozumnou mírou náhodnosti, která dá vznik logickému příběhu v podobě smysluplné reakce na vzácné náhody. Příběh je jako makroekonomický model: musí mít koherentní narativ s dobře zvolenými předpoklady – výchozím nastavením světa – a pak už jen minimalizuje náhodnost.
Špatný autor má postavy, které podnikají náhodné, nepochopitelné či necharakteristické akce, nebo rezignuje na logický postup událostí a využívá příliš mnoha vstupů náhody. Namísto velkoleposti pak sledujeme kýč a trapnost, které málo autorů unikne. Mezi ty tímto nepostižené však určitě patří Frank Herbert, autor Duny, jejíž nová adaptace právě vstupuje do kin.
Snílek z Duny
Není nadsázkou prohlásit, že Herbert byl pro svůj žánr tím, čím byl Tolkien pro fantasy, na kterého se Herbert sám na několika místech odkazuje, stejně jako není příliš domýšlivé označit Herberta osobně za liberálního zastánce svobody nejen v jeho literárním díle.
Jako mnohaletý novinář, vojenský fotograf během druhé světové války a senátorský ghostwriter s bezpečnostní prověrkou přímo nahlédl na vedení války a do washingtonských mocenských machinací, a v rámci mnohaletého výzkumu pro hexalogii Duny samostudiem získal znalosti z psychologie, ekologie i účinků psychotropních látek – pěstování psilocybinových hub již zůstalo jeho koníčkem. Kromě toho byl také instruktorem přežití v džungli nebo potápěčem a sběračem ústřic. Jako přednášející politické filosofie na University of Washington pak vedl studenty k analýze iluzorní liberálnosti tehdejších institucí a jejich fragility – jak sám říkal, k „odhalování zárodků dystopie uvnitř utopie“.
Celý život byl kritikem Sovětského svazu, ale také represivního mccarthismu a účasti Spojených států na válce ve Vietnamu. Dobře chápal incentivy, kterým veřejní činitelé čelí, a všeobecně byl cynický k dobrým úmyslům a pravdomluvnosti veřejných zástupců, píše Herbertův syn Brian v biografii svého otce Dreamer of Dune. Na adresu watergateské kauzy údajně Herbert prohlásil, že šlo o důležitou lekci Američanům v nedůvěřování vlastní vládě.
Pouštní, nikoli zelená planeta
Samotná Duna ukazuje Herbertovo skvělé porozumění tématům, která jsou liberálům blízká; od malthusiánského populačnímu omylu přes téměř hayekovské chápání spontánního řádu a komplexity při popisu, jak dalekosáhlé následky mohou mít řízené zásahy do ekologie planety i lidské společnosti:
„To, co si ekologicky negramotní neuvědomují ohledně ekosystému je, že jde o systém. Systém! Systémy obsahují určitou fluidní stabilitu, která může být zničena sebenepatrnějším zásahem. Systém má vlastní řád, plynoucí z bodu do bodu. Když je tento tok přehrazen, řád se zhroutí. Nezasvěcení si mohou snadno kolapsu nevšimnout, dokud není příliš pozdě. Proto je nejvyšší funkcí ekologie studium konsekvencí.“
Herbertova pouštní planeta Duna, která je ústředním dějištěm celé série, je však v komplexitě svého ekosystému i značně resilientní vůči takovým mimovolným zásahům. „Kdo má moc věc zničit je jejím skutečným vládcem,“ říká Herbertův hlavní hrdina – a je to tento usilování o tento způsob kontroly nad arrakiskou pouští, o který nakonec v knize a filmu jde; je to schopnost zničit jediný zdroj nezbytné suroviny narušením ekosystému, jenž ji vytváří, která se ukáže rozhodující.
Absolutní moc korumpuje absolutně
Především však jde o pojednání o moci. Stejně jako lord Acton, i Herbert chápal, že moc korumpuje. Nebo spíše jeho slovy: „moc přitahuje patologické povahy. Nejde o to, že moc korumpuje, nýbrž že přitahuje ty, kteří jsou zkorumpovatelní. Takoví lidé mají sklon opájet se násilím, což se pro ně záhy stane návykem“.
Duna disponuje řadou jednoznačných padouchů a politických prospěchářů, kteří mohou ilustrovat tento výrok, nejsou to však oni, na kom primárně dopad moci na jednotlivce – nebo dopad jednotlivce s mocí na společnost – sledujeme. Raději než přímočarým varováním před zloduchy je Duna varováním před hrdiny; ukazuje fragilitu politických systémů náchylných k ovládnutí hrdinou. „Národu se nemůže přihodit strašnější tragédie, než že upadne do rukou hrdiny,“ píše Frank Herbert.
Ústřední téma je soustředěno v postavě hlavního protagonisty. Na něm Herbert ukazuje, jak snadno moc ovládne ty, kteří jí vládnou, jak se vůdce sám dostane pod kontrolu davu, v jehož čele stojí. To Herbert specificky akcentuje na náboženských vůdcích a mýtech. Sám hlavní hrdina prohlašuje, že „když jsou zákon a povinnost spojeni náboženstvím v jedno, nikdy nejste zcela při vědomí, zcela pánem sebe sama. Jste vždy o něco méně než jednotlivec“. Toto téma je v novém filmu poněkud potlačeno (například slovo džihád, které se v knize často objevuje, ve filmu nezazní).
Nesvobodný osvoboditel
Hrdina zůstává hrdinou. Jeho cílem je v první řadě přežití, ale i spravedlnost, a nakonec i lepší vláda. Za tímto účelem se v okamžiku krize uchýlí k manipulaci víry domorodých obyvatel Duny. Využije svého přirozeného talentu a vzdělání, kterým dalece převyšuje své okolí, včetně několika šťastných náhod k tomu, aby se zahalil do hávu pověr a vyhovoval lokálním proroctvím o spasiteli – které samy vznikly důsledkem manipulace místní populace za politickými účely.
Zpočátku tak učiní z nutnosti sebezáchovy. Jednou invokovaný mesiášský kult je však rozjetý vlak. Záhy jej Paul využívá k budování své pozice a prosazování svých cílů a ambicí. S tím, jak získává kontrolu nad uvěřivšími obyvateli pouště, však zároveň ztrácí kontrolu nad kultem, který vybudoval – jeho veřejná persona je součástí spasitelského mýtu, a ten je přes všechnu jeho snahu o usměrnění tvořen davem.
Kromě vedení boje za spravedlnost a svobodu proti tyranské vládě tak svádí bitvu i s anonymním davem svých následovníků o svou vlastní osobu, a snaží se předejít hrůzám náboženského fanatismu, který vyvolal a který nadále potřebuje usměrňovat a vytěžovat.
Na východ od svobodné vůle
To celé komplikuje jediný skutečně mystický motiv Herbertovy stroze analytické ságy: předurčení a s ním spojená svoboda vůle.
A zatímco Steinbeck nám v této otázce dává odpověď sympatickou pro řadu liberálů – „můžeš zvítězit nad předurčením“ – a naznačuje, že jakkoliv existujeme v kolejích, které nám vyjely okolnosti a osud, dostatečné odhodlání a silná vůle nám z nich nakonec umožní vykročit, Herbertova odpověď je komplikovanější. Přesto se může zdát logičtější – determinismus je chápán jako vlastnost vnějšího světa, a nakonec je to Steinbeck, kdo se se svým umístěním řešení problému determinismu do přirozenosti lidí, a nikoliv do vesmíru jako takového, zdá v porovnání esoteričtější.
Herbertův Paul se nejprve snaží předejít otevřené devastující náboženské válce, která tuší, že nevyhnutelně musí přijít. Nakonec však sám přijme svou legendu, a dojde k závěru, že předvídaná katastrofa je nejen neodvratitelná, ale i nejlepší možná budoucnost. V dalších knihách Herbert na toto téma navazuje myšlenkou, že pokud osud lidstva třeba i na tisíciletí svěříme lidským počítačům – matematikům s téměř dokonalou predikční přesností, kteří se v zásadě řídí optimalizačním předpisem maximalizace všeobecného blahobytu, výsledky mohou být méně než žádoucí z pohledu jednotlivců.
Přes to všechno Duna na svobodnou vůli nezanevře. Nabízí rozsáhlou expozici toho, že autonomie netkví v pouhé neznalosti determinovaného osudu, i toho, že pokud by existoval člověk, který by měl k dispozici dostatečná data na to, aby poskládal přiměřeně spolehlivou predikci předurčeného vesmíru, byl by právě on tím ze všech nejméně svobodným ve svých volbách.
Nový film má různé nedostatky oproti knižní předloze, a mnoho zásadních Herbertových myšlenek a témat, o kterých zde hovoříme, je pouze pro čtenáře knih naznačeno, či přislíbeno pro případné pokračování, ze všech dosavadních zpracování se jí však přiblížil zdaleka nejvíc. Vyrazte proto na Dunu, ať se druhé části dočkáme – Herbertova kniha i Villeneuvův film si jí zaslouží.
Překlad Herbertovy Geneze
Všichni jsme již četli nejeden článek, jehož autor se snažil čtenáře přesvědčit o liberálních myšlenkách v tom či onom díle. U Herberta však nakonec nemusíme dlouze spekulovat – nejsilnějším argumentem je nakonec jeho článek z roku 1980 o tématech, které chtěl prozkoumat v sérii Duna. Pokračují přeložené krácené úryvky z článku, který najdete celý v angličtině zde:
Geneze Duny
Duna začala s konceptem, jehož většinou nerozvinuté obrazy se formovaly během šesti let výzkumu a jednoho a půl roku psaní. Kompletní příběh existoval dlouho jen v mé hlavě, než jsem začal psát.
Jak se vyvíjel? Zamýšlel jsem dlouhý román, celou trilogii jako jednu knihu o záchvatech spasitelství, které nás pravidelně uchvacují. Demagogové, fanatici, podvodníci, nevinní i ne tak nevinní přihlížející – ti všichni měli mít v tomto dramatu svou roli. To vychází z mé teorie, že superhrdinové jsou pro lidstvo zhoubou. I kdybychom našli skutečného hrdinu (ať už to znamená kohokoliv – nebo cokoliv), nakonec se omylní smrtelníci ujmou vlády nad mocenskou strukturu, která kolem takového vůdce vždy vzniká.
Vlastní pozorování mě přesvědčilo o tom, že v mocenské aréně politiky/ekonomie a v jejich logickém důsledku, ve válce, mají lidé tendenci přenechat všechnu individuální rozhodovací kapacitu jakémukoli vůdci, který je schopen se zabalit do převládajícího mýtu společnosti. Hitler to dokázal. Churchill to dokázal. Franklin Roosevelt to dokázal. Stejně tak Stalin a Mussolini.
Mými oblíbenými příklady jsou John F. Kennedy a George Patton. Oba se zařadili do flambojantního kamelotského vzoru a vědomě si budovali personu větší než život sám. Ale i při nejzevrubnějším pozorování zjistíme, že ani jeden z nich nebyl větší než život. Každý z těchto aspirujících obrů měl náš společný lidský neduh – hliněné nohy.
To byl tedy jeden z mých námětů pro Dunu: nedelegujte všechny své kritické schopnosti lidem u moci, bez ohledu na to, jak obdivuhodní se tito lidé mohou zdát. Pod fasádou hrdiny najdete lidskou bytost, která dělá lidské chyby. Obrovské problémy vznikají, když se lidské chyby dělají ve velkém měřítku, které má superhrdina k dispozici. A někdy narazíte na další problém.
Je prokazatelné, že mocenské struktury mají tendenci přitahovat lidi, kteří chtějí moc pro moc samotnou, a že značná část takových lidí je nevyrovnaná – jedním slovem choromyslná. To bylo mé východisko. Hrdinové jsou problém, superhrdinové jsou katastrofou. Chyby superhrdinů zahrnují příliš mnoho z nás do jejich katastrof.
Za nebezpečné považuji samotné systémy. Systémový je smrtící slovo. Systémy začínají u lidských tvůrců, u lidí, kteří je používají. Systémy přebírají moc a melou dál a dál. Jsou jako přívalová vlna, která strhává vše, co jí přijde do cesty. Jak vznikají?
To vše vystihuje látku vysokého dramatu, zábavy – a mým zaměstnáním je nakonec poskytovat zábavu. Je v pořádku začít s hrncem poselství, ale to není klíčová ingredience k dosažení širokého čtenářského zájmu. Ano, v Duně jsou analogie dnešních událostí – korupce a úplatkářství na nejvyšších místech, celé policejní sbory propadlé organizovanému zločinu, regulační úřady ovládnuté lidmi, které mají regulovat. Nedostatek vody v Duně je přesnou analogií nedostatku ropy. CHOAM je OPEC.
Když jsem měl tuto představu ještě v čerstvé paměti, vydal jsem se do Florencie v Oregonu, abych napsat článek do časopisu o projektu amerického ministerstva zemědělství. To hledalo způsoby, jak kontrolovat pobřežní (a jiné) písečné duny. Už předtím jsem napsal několik článků o ekologických záležitostech, ale můj koncept problému superhrdinů mě plnil obavou, že ekologie by mohla být další zástavou pro demagogy a rádoby-hrdiny, pro usilovače o moc a další, kteří jsou připraveni najít adrenalin v zahájení nového křížového tažení.
Naše společnost koneckonců funguje na základě pocitu viny, který často slouží jen k zastírání jejího skutečného fungování a brání zjevným řešením. Adrenalinové opojení může být stejně návykové jako jakékoli jiné.
Ekologie však studuje reálný problém, a florentský projekt živil můj zájem zkoumat, jaké dopady má naše přítomnost na naši planetu. Začal jsem spatřovat obrys globálního problému, jehož žádná část není oddělitelná od ostatních – sociálně ekologického, politicky ekologického, ekonomicky ekologického. Je to otevřený seznam.
I po všech těch výzkumech a psaní nacházím nové nuance v náboženstvích, psychoanalytických teoriích, lingvistice, ekonomii, filozofii, výzkumu rostlin, chemii půdy a metajazycích feromonů. Jako opar vystupující z čarodějnického kotle z nich povstává nový obor: psychologie planetárních společností.
Z toho všeho vzešlo hluboké přehodnocení mých původních koncepcí. Zpočátku jsem byl stejně jako kdokoli jiný připraven držet krok, hledat viníky a trestat hříšníky, dokonce se stát vůdcem. Cítil jsem, že nic mi nepřinese větší uspokojení než vyjet na oři žluté žurnalistiky do křížové výpravy a napsat knihu, která napraví staré křivdy.
Mé přehodnocování vyvolalo znepokojivé otázky. Nyní věřím, že evoluce nebo deevoluce nikdy nekončí jinak, než smrtí, že žádná společnost nikdy nedosáhla absolutního vrcholu, že všichni lidé nejsou stvořeni stejní. Věřím, že pokusy o vytvoření jakéhosi abstraktního stavu rovnosti vytvářejí řadu nespravedlností, které se obrátí proti vyrovnávačům. Rovná spravedlnost a rovné příležitosti jsou ideály, o které bychom měli usilovat, ale měli bychom si uvědomit, že ideály spravují lidé a že lidé nemají rovné schopnosti.
Mé přehodnocování mě naučilo opatrnosti. Přistupoval jsem k zmíněným problémům s obezřetností. Jistě, podle těch nejvolnějších našich měřítek existovala spousta viditelných námětů, nepřeberné množství slepého fanatismu a provinilého oportunismu, na které by bylo možné zaměřit ostny kritiky.
Ale jak jsme došli tam, kde dnes stojíme? Co dělá Nixona Nixonem? Jakou roli hrají pokorní při vytváření mocných? Pokud si vůdce nemůže dovolit přiznat chyby, tyto chyby budou pouze utajeny. Kdo říká, že naši vůdci musí být dokonalí? Kde jsme se to naučili?
V Duně a napříč trilogií jsou samozřejmě i další témata. Spasitel Duny provádí klasickou tematickou inverzi. Děti Duny rozšiřují počet tematických meziher. Odmítám však poskytnout další návodné odpovědi k této komplexitě. Řešení si najděte sami. Nečekejte, že budu vaším vůdcem.
Frank Herbert (1980), Geneze Duny.