24.11.2023 | Štěpán Kovář | 1 minuta čtení
Sovětský svaz, do dnešního dne symbol centrálně plánované ekonomiky a jejího selhání. V roce 1962 se Spojené státy americké vydaly právě tímto směrem ve svém kosmickém programu Apollo.
Ironie této situace je očividná. Spojené státy, země proslulá svými kapitalistickými a volnotržními principy, přijaly k uskutečnění svých vesmírných ambicí strategii připomínající ekonomický systém svého protivníka z dob studené války. Program Apollo byl v podstatě rozsáhlým projektem financovaným státem, který se odchyloval od étosu soukromého sektoru, jenž tradičně poháněl americké inovace a hospodářský růst.
Tento přístup vytvořil precedens pro vládní zásahy a centrální plánování v odvětvích, které by jinak mohly vést soukromé podniky. Průzkum vesmíru, ačkoli je nepochybně ušlechtilý a inspirativní, neměl být výjimkou z národních ekonomických zásad. Obrovské finanční prostředky přidělené NASA na mise Apollo mohly být využity k podpoře konkurence a inovací v soukromém sektoru v oblasti vesmírných technologií nebo třeba ponechány jednotlivcům, ať si sami určí, za co je utratit.
Malé peníze to ale rozhodně nebyly. V roce 1966 NASA utratila 4,5 % federálního rozpočtu, což odpovídá 0,5 % HDP. V roce 1969, kdy se uskutečnila první přistání na Měsíci, byla tato částka 0,4 % HDP. V roce 1970, kdy se program Apollo uzavřel, byla částka 0,3 % HDP. Celkové náklady na program Apollo se odhadují na 25,4 miliard dolarů, což zhruba odpovídá 176 miliardám dolarům v dnešních cenách. Každého občana žijicí v USA v sedmdesátých letech to stálo dnešních 850 dolarů, což odpovídá zhruba 19 000 českých korun.
Naštěstí dnes víme, že vesmírný program lze realizovat mnohem efektivněji než prostřednictvím vládních programů. Proč tedy nechat vládu, aby se vůbec do vesmíru montovala?