09.03.2021 | Jan Mošovský
Pokud si myslíte, že potřebujeme cla na ochranu našeho průmyslu, nebo že potřebujeme kvóty na české potraviny na ochranu českých zemědělců, nebo si myslíte, že potřebujeme jakýkoliv další státní zásah na ochranu českých výrobců, pak jste zde správně. V tomto článku se totiž zabýváme důvody, proč podporujeme otevřené hranice pohybu zboží (otevřenými hranicemi pro pohyb osob se zabýváme zde).
Kdo to platí?
Kromě úplného zákazu přivážet do země zboží existují v zásadě dva způsoby omezování zahraničního obchodu: cla a kvóty. Zákazy jsou spíše výjimečné, a bývají zdůvodňovány národními zájmy – národní bezpečností v případě například embarga na nepřátelské země, nebo například ochranu druhů v případě zákazu obchodu s exotickými tvory. Kvóty jsou pak částečný zákaz: dovolíme dovoz pouze předem daného množství zboží. Cla pak spočívají ve vybírání poplatků za dovoz zboží.
Cla
Podívejme se blíže, jaký je efekt jednotlivých omezení, a začněme těmi nejčastějšími, tedy cly. Někteří populističtí politici rádi cla prezentují jako výhru pro domácí: cizinci nám přivezou svoje zboží, a ještě nám zaplatí do státního rozpočtu. Realita však není tak růžová. Pokud totiž výrobce bot musí za dovoz sandálů do Čech zaplatit 20 % z ceny státu jako clo, zkrátka jej promítne do koncové ceny výrobku, jelikož jeho jiné náklady jsou stále stejné. Výrobce tedy do českého státního rozpočtu nic navíc nezaplatí. Kdo zaplatí je český zákazník, který si kvůli clu koupí o 20 % dražší sandály, a na ponožky už mu nezbude. Cla jsou proto jen skrytá daň pro našince.
Kvóty
Kvóty fungují velmi podobně jako cla v tom, že zvyšují ceny výrobků. Pokud omezíme povolený dovoz skotské whisky na polovinu, lidí, kteří ji u nás chtějí pít ale neubude. Jediné co se stane je, že v důsledku nižší nabídky vzroste její cena. Stejně jako u cel se pak budeme muset spokojit s dražšími výrobky a/nebo méně kvalitními výrobky, když zbude větší prostor pro české výrobce, na které se kvóty a cla nevztahují.
Komu tím prospějeme?
Tím se dostáváme k tomu, komu cla a kvóty pomáhají. Jsou to samozřejmě čeští výrobci, v tom mají populisté pravdu. Pokud zahraniční konkurence musí najednou své výrobky kvůli clům prodávat o 20 % dráž, nebo jich kvůli kvótám dodává méně, je zde nyní prostor pro domácí výrobce rozšířit výrobu a zdražit, a tím zvýšit svůj výnos, díky úbytku konkurence.
Zisk českého producenta však není zisk českého zákazníka. Naopak, díky vytvořenému privilegiu dochází k přelivu prostředků od českých zákazníků k českým výrobcům. Čeští zákazníci na takovém opatření tratí. Populisté, kteří omezení obchodu prosazují, tak často vědomě činí proto, že si z peněz všech zákazníků pořizují hlasy kritické skupiny voličů, kteří z ochrany benefitují, jako zemědělci, nebo třeba oceláři.
Smith a Ricardo říkají: otevřít!
Podívejme se dále, jak přesně se nám naopak volný obchod vyplácí, a to díky specializaci a dělbě práce díky lokálním podmínkám v jednotlivých zemích. Zní asi intuitivně, že nemá smysl stavět u nás drahé skleníky a pěstovat banány, stejně jako nemá smysl v tropech hloubit rybník a zakládat chov kaprů – je mnohem snazší (a navíc i ekologičtější!) si banány za kapry vyměnit.
Absolutní výhoda
Proč tomu tak je ukázal už otec moderní ekonomie Adam Smith, který popsal situaci, kterou dnes zveme absolutní výhodou. Česko je zkrátka lepší ve výrobě kaprů a Egypt ve výrobě banánů. Za stejné náklady dokážeme v Egyptě vypěstovat 10 banánů a u nás jen 2. Nebo můžeme investovat stejné zdroje na chov 4 kaprů v Egyptě nebo 10 Třeboňáků.
Protekcionista by možná rád viděl, aby se každý stát postaral sám o sebe, a investoval polovinu času do kaprů a polovinu do banánů. Pak by Češi skončili s 5 kapry a 1 banánem a Egypťané s 5 banány a 2 kapry. Nic moc. Co se stane, když se každý zaměří jen na to, v čem vyniká, a následně si zboží zobchodují?
Egypt pak vyrobí 10 banánů, a Češi zapojí všechen rybníkářský um a získají 10 kaprů. Vidíme, že celkem vzniklo více zboží – nyní máme celkem 10 a 10 kusů, zatímco bez obchodu jsme měli celkem v obou zemích jen 7 kaprů a 6 banánů. Z toho už plyne, že se zemím vyplatí mezi sebou výměnu provést: Češi by na výrobu jednoho banánu museli obětovat 5 kaprů. Rádi proto za jeden banán dají cokoliv do pěti kaprů. Egypťané by zase museli obětovat na výrobu jednoho kapra 2,5 banánu. Pokud pak vyměníme s Egypťany jednoho kapra třeba za 2 banány, všichni si polepší!
Komparativní výhoda
Myšlenku absolutní výhody dále vylepšil britský ekonom David Ricardo. Ten ukázal, že se nám vyplatí obchodovat nejen pokud je každá země lepší ve výrobě jiné věci. Obchod se vyplatí i se zeměmi, které jsou horší ve všem.
Jak to? Vezměme další příklad, tentokrát Čechy a USA. USA jsou lepší v produkci knih o ekonomii i v produkci knih o filosofii. Za stejné náklady dokáží dát dohromady až 20 učebnic ekonomie nebo 10 filosofií, zatímco u nás zvládneme za stejnou dobu zbastlit jen 4 učebnice ekonomie nebo 8 filosofií. Američané by tedy bez obchodu mohli rozdělit svůj čas, a vyrobit 10 ekonomií a 5 filosofií, zatímco my jen 2 ekonomie a 4 filosofie.
Jak se tedy může Američanům vyplatit s námi obchodovat? Díky tomu, že relativně jsou Američané lepší v ekonomii (na jednu ekonomii musí obětovat jen polovinu filosofie), zatímco my jsme relativně lepší ve filosofii (na jednu filosofii musíme naopak my obětovat jen polovinu jedné ekonomie). Proto když se my opět budeme specializovat na filosofii, vyrobíme jich 8, a pokud Američané na ekonomii, vyrobí jich 20. V existenci je tak 20 ekonomií a 8 filosofií, tedy opět celkově více statků.
Bude směna výhodná? My si rádi od Američanů koupíme ekonomii za dvě filosofie, a Američané od nás filosofii až za dvě ekonomie. Pokud tedy uděláme výměnu třeba jedna ku jedné, budou obě strany spokojené a na spolupráci opět vydělají.
No a co obchodní bilance?
Jeden z oblíbených argumentů protekcionistů je již od 15. století tzv. obchodní bilance. Argument zní zhruba takto: pokud Německo dováží více zboží k nám, než kolik my vyvážíme do Německa, pak dochází k odlivu zdrojů od nás do Německa. V období zlatem krytých peněz se samozřejmě hovořilo o odlivu zlata ze země.
Argument pozitivní obchodní bilancí je nesmyslný z několika důvodů: zaprvé, vždy je arbitrárně vymezený; pokud se například účastníte v kanceláři hromadné výměny vánočních dárků, pak nejprve umístíte dárek na hromadu, a vaše obchodní bilance je negativní. Pak si vezmete dárek z hromady, a vaše bilance je opět nulová. Neexistuje žádné objektivně správné časové vymezení měření bilance – stejně tak dobře můžeme tvrdit, že lze argumentovat bilancí za jeden rok jako bychom mohli tvrdit, že máme hledět na bilanci třeba mezi českými zeměmi a německými státy od počátku věků.
Kromě arbitrárnosti časové trpí argument i argumentací geografickou. Proč se soustředit jen na bilanci mezi dvěma zeměmi? Proč řešit, že Polsko doveze do Čech více zboží, než Češi do Polska, když přitom je možné, že Češi přivezou více zboží do Německa než Německo k nám, a Němci zase dále do Polska?
Nejpádnější argument proti myšlence obchodní bilance je však tento: odliv peněz není problém, protože tím nezaniká bohatství v domácí zemi. Pořizujeme si za něj ze zahraničí zboží. Zboží je nakonec to, o co stojíme, nikoliv peníze, proto dobrovolně směny uskutečňujeme. Náš export pak lze chápat jako statky, co prodáváme, abychom si mohli dovolit import, o který stojíme. Zastánci kladné obchodní bilance nazírají žádoucnost exportu a importu naruby.
Je to stejné jako zajít si do Žabky pro rohlíky. S Žabkou mám trvale negativní obchodní bilanci, protože stále platím za rohlíky, a Žabka nic neplatí mně. Proto s ní ale nepřestanu obchodovat – protože stojím o rohlíky, které mi může poskytnout, a rád za ně dám peníze, které jsem získal exportem své práce někomu jinému.
Hranice nedávají smysl
Stále nejste přesvědčeni? Pak pro vás máme ještě jeden závěrečný argument. Bránit pohybu zboží není jen neefektivní. Kromě toho, že ochuzují lidi na obou stranách hraniční čáry, jsou omezení zahraničního obchodu i nemorální.
Proč? Protože pomineme-li socialistické ekonomiky, drtivou většinu zboží, která proudí přes hranice, si spolu nevyměňují státy, ale jednotlivci a firmy. Když si Čech koupí japonské auto, neproběhl obchod mezi Českou republikou a Japonskem, ale mezi Pepou a Toyotou. Přilepovat k jejich obchodu další daně v podobě cel, nebo jim obchod zcela zakázat v důsledku kvót jen proto, že přitom stojí na různé straně hraniční čáry, je zásah do jejich smluvní svobody.
V případě chudých zemí je pak kvótami a cly aktivně udržujeme v chudobě. Pokud například nastavíme vysoká cla na zemědělskou produkci z Afriky nebo Jižní Ameriky, mezním producentům z těchto zemí se již nevyplatí do Česka zboží dovážet. My se tím ochudíme o levnější zboží a větší výběr. Tamním obyvatelům, kteří tím ztrácí odbytiště, však můžeme způsobit akutní existenční krizi, pokud se pohybují na hranici chudoby. Obchod je ta nejlepší charita: umožňuje nám pomáhat a zároveň se tak taky obohatit!
Pokud jste dočetli až sem, a stále nejste přesvědčeni, napište nám, nebo se stavte na některé z našich událostí, a nebo si jen poslechněte stejný argument ve dvou minutách od Remyho: