02.07.2021 | Jan Mošovský
Stejně jako mnoho dalších přátel svobody po celém světě mě v neděli zarmoutila zpráva, že nás opustil Steve Horwitz.
Steve mě i mnoho dalších ovlivnil do stejné míry svým širokým záběrem hayekovského ekonoma jako skutečně společensko-vědního teoretika, i svou přátelskou povahou a intelektuální otevřeností a zvídavostí. Zdůrazňoval, že liberalismus není hnutím negativistů a principiálních odmítačů, když psal, že moderní libertariáni se příliš soustředí na velikost a rozsah státu na úkor hodnot jako rovnost před zákonem. Liberalismus byl podle něj především je usilováním o otevřenou prosperující společnost, ve které každý může žít dobrý život. Steve sám byl nejlepším příkladem optimistického liberála-humanisty.
Mezi liberály je to především Murray Rothbard, kdo je pověstný neuvěřitelnou produktivitou a disciplínou v psaní nových textů, Steve však svou aktivitou nezůstával pozadu. Ani v době jeho boje s nemocí téměř neuplynul týden, kdy nevyšel další jeho článek, blog post, nebo myšlenkami stejně nabitý status, pod kterým se zpravidla ihned rozjela podnětná diskuse. Než jsem vloni dočetl v té době ještě jeho nejnovější knihu o rodině jako společenské instituci, o které si můžete přečíst českou recenzi, byla již jeho druhou nejnovější knihou.
Se Stevem bylo náročné udržet čtenářské, o to méně překladatelské tempo. České verze některých jeho článků najdete u Liberálního institutu, a mnohé další texty máme se Studenty za svobodu připravené k překladu. Jeho recenze a doporučení mě dovedly ke spoustě zajímavých knih, které by se ke mně jinak nedostaly.
Mnohem lepší vzpomínku na Steva, než jakou jsem schopen napsat já, si můžete přečíst od jeho přátel a kolegů, Peta Boettkeho, Trevora Burruse, nebo Arta Cardena. V češtině si můžete přečíst milé vzpomínání nejen na Stevovu publikační činnost a jeho přínos liberálnímu hnutí, ale i na jeho facebookové statusy, humor a psa Pandu v Martinově článku.
Chudne liberalismus?
Stevův nečekaný a předčasný odchod mi však znovu připomněl diskusi, kterou jsme nejen kvůli pandemii opakovaně vedli, a která mám podezření, že trápí nejednoho zastánce svobody. Steve byl výraznou osobností světového hnutí za svobodu – a pokud by nás všichni, kdo s námi zatím nesouhlasí, vnímali skrze lidi jako Steve, nemohli bychom nakonec neuspět. Otázka však je, kolik takových vzorů současné liberální hnutí má?
Pokaždé, když si připomínáme narozeniny známých liberálů nebo výročí vydání jejich knih, je snadné si začít říkat, jak zajímavé by bylo být součástí libertariánských kruhů před 40 nebo 50 lety, a mít příležitost potkat se s osobnostmi jako byl Hayek (který zemřel v roce 1992), Nozick (2001), Rand (1982), Lavoie (2001), Rothbard (1995), Childs (1992), Hazlitt (1993) a dlouhá řada dalších, jejichž knihy a články čteme. Od mnohých z nich máme bohužel příliš málo záznamů, buď díky tehdejším možnostem, jejich předčasnému odchodu, nebo zkrátka proto, že neměli rádi pořizování zvukových záznamů. A přestože mám nyní na stole před sebou knihy současných autorů, velká část literatury, kterou čteme a která ovlivňuje současné liberály, pochází právě z per nejen zmíněných zastánců svobody konce 20. století. Tehdejší libertariánské hnutí se zdá zkrátka zásadně bohatší na velikány a vzory, než je to dnešní. Otázka tedy je, zda zažíváme atrici velkých osobností.
Rád bych hned navázal tím, že to tak není, poctivější odpověď však zní, že zkrátka nevíme. Co víme je, že je nás více, a světové libertariánské hnutí roste. Je tedy možné, že s větším počtem autorů klesá relativní impakt každého jednotlivého autora. Stejně tak se nabízí vysvětlení, že zatímco velcí liberálové 20. století zpřesnili a do kontextu současné politické filosofie a ekonomické teorie přeložili myšlenky osvíceneckých autorů jako Johna Lockea, Johna Stuarta Milla a Adama Smithe, a v důsledku vymezili základní názorové proudy uvnitř hnutí za svobodu, práce současných myslitelů je více specifická, a vyžaduje větší specializaci na rozvoj či kritiku teorií uvnitř těchto proudů a na zasazení a aplikaci jejich principů v nových situacích.
S růstem našeho vědění postupuje specializace i uvnitř liberálního hnutí, a je již méně prostoru pro všestranné liberální polyhistory. Zároveň se také zvyšuje míra poznání autorů minulosti nutná k plnému docenění autorů současných. To vše samozřejmě nijak nesnižuje hodnotu současných autorů, ba naopak. Jde však o možné vysvětlení toho, proč máme tendenci ze svých často úzce vymezených úhlů pohledu vnímat autory minulého století jako v porovnání výraznější.
Omyly nostalgi-tariánství
Kromě absolutního významu autorů dnešních i včerejších, které pravděpodobně budeme plně schopni docenit až za mnoho let při zpětném pohledu, až se nová generace přátel svobody bude s nostalgií ohlížet za autory, které jsme si my zvykli běžně potkávat na konferencích a webinářích, jako je Pete Boettke, David Friedman, Bryan Caplan, Stephen Davies, Tom Palmer, Deirdre McCloskey, nebo sám Steve Horwitz a dlouhá řada dalších, je třeba nezapomínat i na jejich časový a místní kontext.
Byl by to právě Steve, kdo by nás mezi prvními upozornil na nebezpečí nostalgické romantizace neprožité minulosti. Podívejme se tedy proto na dobu před 40 či 50 lety, a zodpovězme si nikoli otázku, zda v té době svět obsahoval více zásadních liberálů, ale otázku, zda bychom v té době mohli mít více liberálních hrdinů.
A vy jste kdo?
Předně je zde otázka toho, kolik z nás by se před 50 lety liberály vůbec nestalo, nebo pokud ano, tak bychom se nikdy nespojili a nevyměnili své nápady s ostatními. Mnoho liberálů se potkalo vlastně náhodou, nebo díky společným známým. Šance na něco takového jsou však nepatrné, a proto nejpravděpodobnější způsob, jak se z vás mohl stát liberál, byl, když se na vaší vysoké škole konala přednáška známého liberála, kam jste náhodou zabloudili, nebo pokud vás oslovil studentský spolek. Jakmile jste ukončili vysokoškolské vzdělání, byla šance, že vás osloví liberalismus, již poměrně dost malá.
Porovnejme jednoduchost získávání informací v době internetové. Zatímco šance narazit náhodou na knihu Ayn Rand, nebo slyšel liberála ve veřejných médiích, ač to v současném českém kontextu nebude Milton Friedman ve Svobodě volby, ale třeba ředitel Liberálního institutu, je zhruba stejná jako tehdy, další krok je zásadně jednodušší. Namísto časově náročného prohlížení knihovních katalogů postačí rychlý google search, jehož mezní náklady jsou v zásadě nulové, a hned naleznete nejen Studenty za svobodu, ale i akce a zastánce mnoha dalších libertariánských uskupení. Díky sociálním sítím je i prvotní střed s liberály mnohem pravděpodobnější, nemluvě o jejich rostoucím celkovém počtu (ačkoliv nemáme data ohledně růstu počtu liberálů relativně k růstu populace).
Liberalismus? Tak to vůbec
Zapomenout nesmíme také na politickou situaci. Pro obyvatele socialistického Československa by samozřejmě bylo před padesáti lety setkání – a většinou i literatura – autorů jako Friedman, Hayek nebo Nozick zcela vyloučené.
A totéž platí pro téměř kohokoliv jiného globálně. V porovnání se situací dnes byla v padesátých letech minulého století šance, že libovolný člověk žije v diktátorském režimu, 1,7krát větší. Absolutní počet osob žijící ve svobodných demokratických státech se zvětšil ještě mnohonásobně více díky růstu populace, na čemž má právě ekonomická svoboda a s ní související pokrok rovněž nemalou zásluhu.
Včera za peníze, dneska (skoro) zadarmo
Předpokládejme však, že jste měli štěstí, a žili v části světa, která vám cestování umožňovala, a že jste navíc nejen velké liberály znali, ale ještě navíc jste se včas doslechli, že pořádají sérii přednášek či konferenci, na kterou jste se chtěli dostavit, a se svými vzory se potkat.
Jsou tomu dva roky, co jsme oslavili 100 let transatlantických letů. Jen asi polovinu této doby však šlo o běžnou komerční záležitost, a ještě kratší dobu o záležitost dostupnou střední třídě, natož studentům. Transatlantický zpáteční let z Londýna do New Yorku stál v sedmdesátých letech běžně kolem 3200 dolarů v dnešních penězích, tedy asi 70 tisíc korun. Dnes za normálních okolností běžně létáme za asi sedmkrát nižší cenu.
Vnitrostátní letenky v Americe překvapivě od sedmdesátých let příliš nezlevnily. Přepočteno na dnešní ceny, domácí let z Dallasu stál tehdy asi v průměru 380 dolarů, a domácí let z Chicaga 340 dnešních dolarů, což se od současných cen příliš neliší. Důvodem je mimo jiné velká deregulace letectví v sedmdesátých letech v USA.
Díky obecnému růstu životní úrovně a příjmů je létání nejen relativně levnější, ale i náklady ušlé příležitosti ze ztraceného času řízením či cestou autobusem se zvyšují. Hlavním faktorem přestávají být dvě ušetřené tisícovky, ale den ztracený na cestě v nespolehlivých toulavých autobusech. Proto nejen více cestujeme obecně, ale i více létáme. V Americe nasedlo v roce 2019 do letadla 5,7krát více pasažérů než v roce 1970, a nejeden z nich jistě letěl na LibertyCon nebo jinou událost potkat se se svými vzory a zjistit více o liberalismu.
Zítra úplně zadarmo
Spolu s pandemií se rapidně rozmohly webináře a online události. Sami jsme jich uspořádali přes 50, a většinu z nich najdete zaznamenanou. Mezi nimi byli nejen skvělí čeští řečníci, ale i zahraniční hvězdy jako Peter Boettke, Stephen Davies, Roderick Long, nebo právě Steve Horwitz. Liberální institut hostil pro české publikum Toma Palmera, Davida Friedmana a Bryana Caplana. Díky webinářům se pak může se svým oblíbeným autorem přímo setkat a pobavit kdokoliv téměř z jakékoliv země, s prakticky nulovými náklady mimo náklady obětované příležitosti. Potkávat se se svými vzory až do vynálezu teleportu již nemůže být jednodušší.
Písemnou i jinou komunikaci nám dále usnadňují sociální sítě. Domluvit přednášku Miltona Friedmana v Evropě by nám před 50 lety trvalo týdny – mohli bychom mu sice volat, pokud jsme měli štěstí na správné místo a čas, neboť v té době mezinárodní telefonáty mezi Británií a Amerikou teprve začínaly, pravděpodobně bychom však byli závislí na písemné korespondenci. Dnes s jeho synem Davidem komunikujeme emailem či na sociálních sítích, kde největší překážkou je zvolit správnou dobu vzhledem k časovému posunu, nikoliv doba doručení.
Vyslechnout přednášku či si osobně vyměnit a doplnit názory od těch nejpovolanějších zkrátka nikdy nebylo jednodušší, než je dnes.
Chceme slyšet všechno?
„Nikdy nepotkávej své hrdiny,“ říká se v angličtině. A v době internetu a zejména sociálních sítí je pravda, že své hrdiny potkáváme ve výrazně syrovější podobě. Namísto připravených přednášek pořízených na záznam, a proto i editovatelných, vybroušených argumentů v knihách, nebo korespondence, dnes čteme blogy, statusy a tweety, a můžeme tak nahlédnout našim vzorům do hlavy často v nedobrém rozpoložení. Vše je veřejnější, a jejich publikum vzdálené doslova pár vteřin od vytažení telefonu z kapsy, a proto je výrazně těžší pro naše vzory udržet si konzistentní kvalitu svých výstupů i úctu svých čtenářů a posluchačů.
Jak jsme se opakovaně přesvědčili v každé procházející krizi, ať již šlo o evropskou migrační krizi před pár lety, nebo právě probíhající pandemii, spolu s tím, jak snadnější je pro nás naše vzory poznat, sledovat a osobně se s nimi setkávat, je pro nás zároveň i snazší o ně přijít.
Na vině pochopitelně nejsou technologie ani moderní doba. Jde skutečně o běžné riziko potkávání vlastních hrdinů: riskujeme, že je skutečně poznáme. Už nezjistíme, co by tweetoval Ludwig von Mises. Možná by nás vyděsilo, co by postoval v některých svých fázích Murray Rothbard. Ale to, že nyní žasneme nad tím, co napíšou někteří libertariánští autoři, kterých jsme si vážili, je nakonec pozitivní: máme tak možnost přehodnotit, zda si naši úctu od začátku zasloužili.
Potkávat hrdiny je nyní snazší, a o to lépe můžeme posoudit, kdo si naše uznání opravdu zaslouží. V důsledku těchto přísnějších nároků je možné, že naším drobnějším sítem pronikne hrdinů a vzorů méně – nebo možná budou časově či tematicky lokálnější, a budeme si jich vážit pouze v kratším období, nebo k jejich názorům a expertíze vzhlížet jen v užších otázkách.
Je to na nás
O tom, zda jako hnutí chudneme, a jací budou naši hrdinové, ale nakonec rozhodujeme my sami. Totéž říká v zásadě Hayek ve své eseji Intelektuálové a socialismus, když píše, že společenská a ideologická změna přichází od spodu. My hrajeme roli intelektuálů, když se rozhodujeme, jaké myslitele budeme následovat, a čí myšlenky dále šířit a utvářet tak alespoň z části veřejný diskurz. V době téměř nulových nákladů na komunikaci a pořádání přednášek je to na nás, komu dáme jak výraznou platformu. Za to, jaké liberální hnutí vytvoříme, a jací z něj vzejdou velikáni dneška, si tak do značné míry můžeme sami.
Netopme se tedy ve fakticky pravděpodobně mylné a strategicky nepraktické nostalgii, jak říká Steve Horwitz, ale šiřme myšlenky našich současných hrdinů a snažme se, aby to byli lidé právě jako Steve, kdo jsou velikány současného liberalismu a jeho tvářemi pro další generaci těch, kdo budou závidět zase nám šanci mluvit s ním a dalšími třeba na našem webináři, ze kterého na štěstí pro ně už bude existovat záznam.
Steve, jak je vidět ze všech jeho článků i přednášek, ale i jeho přístupu k těm, kteří ho oslovili v diskuzi, s dotazem, nebo prosbou o přednášku, měl rád lidi a věřil ve stále světlejší zítřky i v době, kdy již roky bojoval s rakovinou. Zaslouženě dostal za svou práci cenu Juliana Simona za příspěvek k šíření optimistické vize budoucnosti.
Je na nás, abychom se přičinili o takovou budoucnost a takový liberalismus, jaký si přejeme, a o jakém snil Steve.