Jaké to je ztratit svobodu?

6. 6.2021 | Ross Ulbricht, původně vydáno 4. 6. 2021

Toto je doslovný překlad prvního rozhovoru, který Ross Ulbricht dal od svého zatčení.

Ahoj, tady je Ross Ulbricht, dnes vám volám z federální věznice s maximální ostrahou. Dneska bohužel nemáme spolu moc času a nevím, jestli dostanu další šanci s vámi takto mluvit. Řeknu vám, co nejvíc to půjde, ale až bude čas odejít, budu muset zavěsit a vrátit se do své cely.

Ztratil jsem svobodu, to je to, o čem bych chtěl s vámi dneska mluvit. Chci, abyste pochopili, co to znamená ztratit svobodu. Ale nejdříve si popovídáme o Bitcoinu.

Byl jsem tehdy u toho, když byl Bitcoin ještě v plenkách. Díky Bitcoinu jsem měl pocit, že je všechno možné, Bitcoin byl otevřen pro každého, ne? To je to, co se mi na něm tolik líbilo – vyrovnané podmínky pro všechny.

Když mi myšlenka Bitcoinu skutečně docvakla, byl jsem tak nadšený, že jsem si myslel, že s Bitcoiny můžu zkusit udělat něco, co skutečně něco změní. Mimochodem, než jsem se dostal do vězení, tak jsme neměli všechny ty různé kryptoměny a tokeny. Přišel jsem o to všechno, takže pro mě je to jedna a ta samá věc. Takže, když se řekne Bitcoin, tak si nepředstavuju tyto rozdíly, může to znít sice poněkud otřepaně, ale pro mě jsme všichni jedna veliká rodina.

Byl jsem tehdy tak zapálený, že jsem byl až netrpělivý, když jsem viděl, co Bitcoin může udělat pro svobodu a rovnost, ale nevěnoval jsem čas tomu porozumět, plně jsem nedocenil principy, na kterých je Bitcoin založen, jako je neměnnost a konsensus a samozřejmě decentralizace.

Měl jsem tolik velkých snů o Bitcoinu a co je ohromující, je že se tyto sny stávají pomalu skutečností. To je jen díky vám. Děláte to, na co jsem já neměl dostatek trpělivosti.

Za těch posledních osm let ve vězení jsem byl znovu a znovu ohromen, jak daleko jsme došli, ale tehdy jsem nebyl dostatečně trpělivý a uspěchal jsem můj první projekt – Silk Road.

Silk Road byla webová stránka, kterou jsem vytvořil, když mi bylo 26 let, tedy před více jak dekádou. Silk Road používal Tor a Bitcoin k ochraně soukromí lidí. Říkal jsem tomu anonymní trh. V té době jsem si myslel, že když bitcoinové transakce jsou anonymní a soukromé, pak na co čekáme? Proč nic nedělám? Jen sedíme a mluvíme o tom.

Impulzivní; to byl 26letý kluk, který si myslel, že musí zachránit svět před tím, než ho někdo předběhne. Neměl jsem nejmenší tušení, jestli Silk Road bude fungovat, ale teď už všichni víme, že se to ujalo a bylo používáno k prodeji drog a já jsem skončil ve vězení s dvěma doživotními tresty bez možnosti propuštění plus 40 let.

Já jsem nenásilný odsouzený, který se dopustil trestného činu poprvé, ale pokud se nic nezmění, strávím příštích několik desetiletí zavřený v této cele, a pak někdy koncem tohoto století zestárnu a zemřu. Sice opustím vězení, ale budu v pytli na mrtvoly.

Jednou jsem dostal dopis od slečny, kterou jsem předtím vůbec neznal. Děkovala mi, že jsem tehdy Silk Road spustil. Bitcoin by podle ní nebyl tam, kde je dnes, kdyby nevznikl Silk Road.

Nejsem si jistý, jestli to je ku prospěchu, či v neprospěch, ale Silk Road je jednoznačně součástí bitcoinové historie.

Obávám se, že tím, že Silk Road byl online, jsem nám to ztížil. Sice nemůžeme vědět, jak by se věci vyvíjely, ale do určité míry jsem nám to ztížil. Omlouvám se, že moje činy vedly k zneužívání drog a závislosti na nich. Snažil jsem se nám pomoci přiblížit se k více svobodnějšímu a spravedlivějšímu světu. Všichni ale víme, že cesta do pekla je dlážděná dobrými úmysly, že? A teď jsem tady – v pekle.

Chci abyste pochopili, co to znamená přijít o svobodu. Začnu tím, že vám povím o díře. Má sice spoustu názvu, ale pro mě je to prostě Díra. Je to vězení uvnitř vězení. Jednou jsem tam strávil čtyři měsíce v kuse. Sice o tom není vůbec snadné mluvit, ale přesto budu. Díra tě může zcelit, nebo zlomit a bývaly časy, kdy mě zlomila.

Začalo to tím, že jsem přestával mít kontrolu nad vlastními myšlenkami. Cítil jsem, jak se mě zdi tlačí a padají na mě, jako bych se prostě musel dostat z té cely. Trvalo to několik dní, pak jsem začal mlátit do stěn a kopat do těžkých kovových dveří. Něco hluboko ve mně se urputně domáhalo svobody. Nemohl jsem se smířit s tím, kde jsem, nebo co se mi stalo, ale nakonec jsem si uvědomil, že se musím kontrolovat. Stres mě ničil. 

Možná to bude znít divně, ale to, co mě zachránilo byla vděčnost. Říkáte si, za co jsem mohl být vděčný v té malé cele? No… musel jsem začít s málem. Měl jsem vzduch, ne? Možná byl nehybný a špinavý, ale měl jsem vzduch. Měl jsem vodu, ze které mi nebylo špatně, jídlo přicházelo štěrbinou ve dveřích každý den. Věděl jsem, že moje rodina na mě nezapomněla; věděl jsem, že jednoho dne to skončí a moje rodina tu pořád bude. Odpustil jsem všem lidem, kteří se podíleli na mém uvěznění, musel jsem. Hněv, který jsem cítil, neubližoval jim, ale ubližoval mně. Takže v zájmu mého duševního zdraví jsem to musel nechat být.

Jednou v Díře jsem měl sen ve kterém jsem byl na svobodě. Byl jsem v parku a cítil jsem obrovskou úlevu, že už nejsem ve vězení, ale začal jsem se bát, jestli jsem venku na kauci, nebo něco takového. Vrátí mě zpátky do cely? Začal jsem se snažit dostat pryč a ta úzkost mě probudila – zase v Díře. Najednou se to na mě všechno sesypalo – doživotí ve věznici s maximální ostrahou, bez možnosti propuštění. Byl jsem v Díře celé měsíce a konec je v nedohlednu.

Chci, abyste pochopili, co to znamená ztratit svobodu. Moje matka byla po mém odsouzení pozvaná do Evropy, aby tam zvyšovala povědomí, co se mi stalo a hledala pomoc. Bohužel se začala cítit trochu špatně a tak musela odletět domů dříve. Zavolal jsem druhý den z vězení své sestře a první co mi řekla bylo: „Už ti někdo řekl o mámě?“, odvětil jsem „Co s ní?“ Začala vzlykat. V ten moment jsem věděl, že mi moje sestra chce říct, že naše máma je… mrtvá. 

Ale ona řekla, že naše máma je v nemocnici. V tu chvíli se mi ulevilo, že není mrtvá, avšak poté mi došlo, že nemocnice také není výhra. Technicky vzato naše máma zemřela, srdce se jí zastavilo u snídaně toho rána. Můj strýc jí udržoval při životě pomocí resuscitace a pak byla odvezena v bezvědomí na jednotku intenzivní péče, zrovna, když jsem volal. Nevěděl jsem, jestli bude žít, jestli bude mít poškozený mozek… Nikdo to nechtěl říct, ale věděl jsem, že to je moje vina. Byla diskriminována dva roky od té doby, co jsem byl zatčen. Bojovala za mojí svobodu každý den. Kardiomyopatie vyvolaná stresem, říkám tomu syndrom zlomeného srdce. Zlomil jsem matce srdce a skoro ji to zabilo.

Bolest, kterou jsem způsobil své rodině. Nemyslel jsem na ně tolik jako bych měl, když jsem riskoval svou svobodu. Moje máma se díkybohu plně zotavila. O osm let později stále každičký den za mě bojuje. Ale celé to utrpení, které jsem prožil ve vězení bylo zničující nejen pro ni, moji snoubenku, mého otce a moji sestru. Všichni jsou zranění.

Chci abyste pochopili, co to znamená ztratit svobodu. Je toho víc, co znamená ztratit svobodu, více než být zavřený v kleci. Zkáza, kterou to přináší vaší rodině – zavřít někoho do klece, dokud nezemře. Je to tak strašná věc co lze udělat člověkovi. Veřejnost, vy, vy musíte být přesvědčeni, že ten člověk je hrozný, že je nějakým způsobem méně než člověk.

Poté, co jsem byl uvězněn, jeden mladý vězeň ke mně přišel, měl časopis a řekl, že o mně napsali článek. Tak jsem na ten článek kouknul a nikdy nezapomenu, co jsem viděl. Byla to ilustrace mě a co bylo tak zvláštní, že můj obličej měl moje rysy a proporce, ale kůže měla hnilobnou barvu, oči jsem měl podlité krví a byl jsem shrbený jako nějaký ghúl. Odstrčil jsem ten časopis; prostě jsem to nemohl zvládnout. Nedokázal jsem čelit tomu, co jsem viděl. Cítil jsem fyzickou bolest v hrudi, jako by ve mně drásaly drápy. 

Ten mladý muž řekl, že mi alespoň přečte, co o mně říkají. Proč poslouchat, jak vás někdo pomlouvá, lže o vás, když nemůžete říct nic nazpátek? Později ten den mi pověděl, že mu udělali to samé. Sice ne v celostátních zprávách, jen v místních novinách. Dělají to nám všem. Takže poté, co jsem řekl, že ten článek číst nechci, tak ho roztrhal a hodil přímo do koše. „Já to taky nechci číst.“ Vidíte, dal mi naději, že vy se na mě nebudete dívat jako na zrůdu.

Ta karikatura, kterou vytvořili, byla násilnický drogový boss. To nejsem já, to je lež, lež, která byla pečlivě vytvořena, aby ospravedlnila mé držení v této kleci, dokud nezemřu. Je to lež, která tě má obrátit proti mně. Oni lhali, je to na záznamu, oni podváděli, je to na záznamu, oni kradli, nakonec dva z nich šli do vězení o patro výš. Schovali důkazy, je to na záznamu, zničili důkazy, je to na záznamu, podstrčili důkazy, je to na záznamu. V jeden moment zkoumali, jak by mi mohli dát trest smrti, chtěli to udělat, vstříknout mi do žil chemikálie, které by mi zastavily srdce.

Jednou se mi zdálo, že jeden z nich mířil injekční stříkačkou na měkké místo na mém krku těsně pod bradou. Stále se přibližoval a já jsem omdlel, ale zády jsem se opíral o stěnu. Každý sval v mém těle byl napjatý, jak jsem se snažil, abych se dostal pryč, prakticky jsem šplhal po zdi, když se hrot injekční stříkačky přiblížil těsně k mému tělu. Probudil jsem se přesně v té samé poloze. Hyperventiloval jsem, srdce mi ukrutně bušilo. Pořád jsem cítil, jak se ta jehla blíží směrem ke mně.

Začínáte chápat, jaké to je ztratit svobodu? Znamená to žít v neustálém strachu. Proč mi trvalo tolik let než jsem s vámi mohl konečně promluvit? Měl jsem prostě strach. I teď jsem byl důrazně varován před tím, abych s vámi mluvil. „Jen si tím rozhněváte úřady nebo zničíš i tu malou šanci, která ti ještě zbývá u soudu.“

Ano, bojím se odvety. Bojím se, že kvůli tomu, že s vámi dneska mluvím, mě zas hodí do Díry, nebo hůře…

Za ta léta jsem se naučil, že naslouchat svým obavám může být stejně tak nebezpečné, jako jejich ignorování. Nějak mi uteklo osm let, postupem času je lehčí ignorovat ty lži a soustředit se na přežití každého dne, být silný a milovat svoji rodinu.

Ale dnes, právě teď, mám zprávu pro ty, kteří o mně lhali a těm, kteří bezmyšlenkovitě opakovali tyto lži. Prosím přestaňte, ubližujete mi, přestaňte. Víte, že to co říkáte není pravda, ubližujete mi a ubližujete mé rodině. Prosím, přestaňte.

Chci, abyste pochopili, co znamená ztratit svobodu.

Ironií je, že jsem vytvořil Silk Road právě proto, abych podpořil věci, na kterých mi záleží – svoboda, soukromí, rovnost. Ale tím, že jsem Silk Road udělal, jsem skončil na místě, kde tyto věci neexistují – a nejsem sám. Tyto věznice jsou plné lidí, kteří si to nezaslouží. Jsme matky a otcové, jsme sestry a bratři, ale udělali z nás zrůdy. Udělali z nás podlidi.

A pak vedle všeho tu je Bitcoin. Bitcoin mění náš svět, od prvního bloku v blockchainu, a teď vám něco řeknu, to teprve začíná. Kdekoliv na světě byl Bitcoin přijatý, svoboda a rovnost ho následují. Bitcoin je ztělesněním svobody.

Na jedné straně tu máme uzákoněná práva, máme zoufalství a temnotu, a na druhé straně máme bitcoin, skutečnou svobodu, rovnost a naději. Tyto věci nemůžou sedět vedle sebe, takže temnota musí zůstat mimo dohled, musí být ignorována a zapomenuta.

Ale poslouchejte, zde já jsem, doslova křičím z té samé temnoty, křičím o pomoc. Moje matka toto nemůže dělat pouze sama. A já volám o pomoc nejen pro sebe, ale pro nás všechny. Potřebujeme vaši pomoc, potřebujeme, aby vám to nebylo jedno, potřebujeme, abyste se podívali na ten kontrast mezi svobodou Bitcoinu na jedné straně a na druhé straně, co to znamená být zavřený v kleci dokud nezemřete.

Dnes máme na výběr, zda budeme ignorovat ztrátu svobody, dehumanizaci, nebo se probudíme? Vězte, že Bitcoin i my jsme silní, a naše práce není u konce, je čas se probudit, je čas se vzchopit.

Posledních osm let jsem strávil sledováním Bitcoinu a toho jak roste. Viděl jsem neuvěřitelnou inovaci, viděl jsem inspirující odvahu. Nevěděli jsme tehdy, jak to s Bitcoinem dopadne. V průběhu osmi let jsem býval neustále ohromen tím, co jste dokázali. Jsem na vás hrdý a nepochybuji o tom, že se nám podaří cokoliv, co si zamaneme.

Měníme globální ekonomiku, přinesli jsme chuť svobody a rovnosti do všech koutů světa. Naše trestní soudnictví můžeme změnit také.

Vyzývám vás, abyste se zaměřili na nejtěžší problémy. Vyzývám vás, aby světlo Bitcoinu rozzářilo i ty nejtemnější místa. Vyzývám vás, abyste nás osvobodili.

Viděl jsem několik svých přátel jít domů po jednotkách let i po desetiletích ve vězení. Nejeden z nich překonal i doživotní trest. Pokaždé, když se to stane, pláču radostí. Když vidím, jak člověk znovu získává svobodu, když vidím, jak se znovu setkává se svou rodinou… Nic se tomu nevyrovná, je to tak krásné, až to bolí. Je to zázrak.

Potřebujeme více zázraků.

Budu muset brzy odejít, ale nechci. Nechci se vrátit do té cely, chci tam být s vámi. Tolik jste toho pro mne dneska udělali. Mluvit s vámi byl ten nejsvobodnější zážitek, který jsem prožil za velmi dlouhou dobu. Děkuji za pozornost. Nikdy nezapomenu na tento den. Tento den nám nikdo nevezme.

Teď už půjdu, děkuji.

Záznam Ulbrichtova rozhovoru

Přeložil: Štěpán Kovář, Students for Liberty