3.11.2021 | Andy Craig | 8 minut čtení
Žádná koalice ve jménu svobody není kompletní, pokud v ní nejsou libertariáni.
Slovo ‚liberální‘ zejména pro Američany dlouho znamenalo ideologii spojovanou zejména s Demokratickou stranou, s politikami rozšiřování sociálního systému a růstem regulací, ve spojení se středo-levicovým a levicovým postojem ke společenským otázkám. Libertariáni si stejně dlouho stěžovali na misapropriaci této nálepky. Rádi se ztotožňujeme s klasickým liberalismem, který klade důraz na individuální práva, občanské svobody, volný obchod a svobodné podnikání. Z velké části právě v reakci na tento sémantický posun byl přijat termín libertarián s jeho moderním významem.
V posledních letech se však význam liberalismu možná vrací ke svým kořenům. Toto označení má novou relevanci pro popis jedné z nejdůležitějších dělících linií v současné politice. Konvergující trendy ukazují nové způsoby používání starého pojmu.
Levice dnes již není tak jednotně očarovaná liberalismem, a vnímá jej jako centristický protějšek extrémnější levicové politiky. Ani současná pravice se již tolik nesoustředí na jeho démonizaci a raději své odpůrce označuje za socialisty nebo ještě něco horšího. A libertariáni potřebují termín, který by označoval větší stan než jen naši vlastní značku radikalismu, způsob, jak zahrnout ty, kteří nejsou libertariány, ale zároveň nejsou zastánci bezuzdného autoritářství. Je zde prostor pro znovuzískání termínu liberalismus, a pokud ano, jak bychom měli přemýšlet o tom, co znamená být liberálem?
Umělé termíny
F. A. Hayek ve své kritice pravice „Proč nejsem konzervativcem“ shrnul svůj terminologický nesouhlas s dostupnými nálepkami pro popis svých politických názorů:
„Je tudíž nutné uznat, že to, co jsem nazval “liberalismem”, má velmi málo společného s nejrůznějšími politickými hnutími, která dnes vystupují pod tímto názvem. Je také otázkou, zda historické asociace, které toto označení vyvolává v současné době, jsou přínosem pro úspěch jakéhokoliv hnutí. Další otázkou, na kterou se názory mohou značně lišit, je to, zda by za těchto okolností měl člověk vynakládat úsilí na ochranu tohoto termínu před tím, co považujeme za zneužití. Já osobně mám stále silnější dojem, že používání tohoto termínu bez důkladného vysvětlení vyvolává příliš velký zmatek, a že jako nálepka se stal spíše přítěží než zdrojem síly.
Ve Spojených státech, kde se stalo téměř nemožným použít slovo “liberální” v tom významu, v jakém jsem ho používal, se místo něho používá termín “libertariánský”. Mohlo by to být řešení, ale mně osobně připadá mimořádně nepřitažlivé. Na můj vkus má příliš silnou příchuť umělého výrazu a náhražky. Já bych si přál slovo, které značí stranu života, stranu, která preferuje svobodný rozvoj a spontánní vývoj. Ale marně jsem si lámal hlavu hledáním popisného výrazu, který by vyhovoval všem.“
Od roku 1960, kdy Hayek napsal tento nářek, se povědomí o pojmu libertarián zvýšilo. Někteří politici velkých stran, jako například senátor Rand Paul (R-KY) a guvernér Jared Polis (D-CO), jsou v tisku popisováni jako „libertariánsky orientovaní“ nebo jako politici s „příklonem k libertarianismu“. Pro politické fajnšmekry je toto slovo dobře zavedené a obecně srozumitelné.
Pro průměrného voliče však tato „příchuť umělého termínu“ stále přetrvává a je pochybné, kolik z nich má byť jen vágní představu o tom, co znamená. Počet voličů s široce libertariánskými názory, upřednostňujících sociální toleranci a menší vládu, daleko převyšuje počet těch, kteří se sami označují za libertariány.
Jak široce by mělo být libertariánství definováno, je předmětem sporu. V nejširším měřítku mají většinovou nebo téměř většinovou podporu věci jako podpora volného obchodu, nižších daní, práv LGBT osob, ukončení zahraničních válek a legalizace marihuany. Na druhou stranu individualistický anarchismus, zrušení všech daní, úplná legalizace všech drog a plošné zrušení moderního regulačního státu jsou názory, které mají tak mizivou podporu, že ani neexistuje reálný způsob, jak je v průzkumech veřejného mínění měřit.
Širší definice libertarianismu má na své straně řadu argumentů, mimo jiné zahrnuje nejvlivnější libertariánské teoretiky, jako byli Milton Friedman, F. A. Hayek a Ludwig von Mises, z nichž žádný se nepřihlásil k anarchokapitalismu Murrayho Rothbarda ani k ultra-přísnému minarchismu Ayn Rand. Jakákoli definice „libertariána“, která vylučuje některé z nejslavnějších libertariánů minulého století, zjevně neodpovídá realitě, v níž se toto označení používá.
Vzestup autoritářského populismu zároveň vyvolal novou potřebu odlišit zastánce liberální politiky od jejich neliberálních odpůrců. V tomto ohledu se zdá být i ta nejširší věrohodná definice libertarianismu nepoužitelná.
Liberalismus a jeho nepřátelé
Drtivá většina mainstreamových politiků a politických komentátorů, kteří se postavili proti nezákonným snahám Donalda Trumpa zvrátit jeho volební porážku, nejsou v žádném případě libertariáni. Nejsou jimi ani centrističtější a k podnikatelům vstřícnější demokraté, kteří se postavili proti oživení explicitně socialistické ideologie na levém křídle své strany. Totéž lze říci i v jiných zemích, od tradicionalistických konzervativních odpůrců dystopické socialistické diktatury Nicoláse Madura ve Venezuele až po levicové odpůrce metastázující vlády jedné strany Viktora Orbána v Maďarsku.
Libertariáni mají pádné důvody sympatizovat s těmito relativně liberálnějšími názory a dávat jim přednost před neomezenějším etatismem jejich odpůrců. Tváří v tvář liberální koalici versus explicitnímu neliberalismu není těsné rozhodnout, na kterou stranu libertariáni patří. A právě slovo liberální nám nabízí tolik potřebnou terminologii, abychom mohli hovořit o tomto rozdělení, zvláště když se přesně nemapuje na stranickou příslušnost a tradiční levo-pravé spektrum.
Liberalismus je ideologickým dědictvím, které spojuje širokou škálu konkrétnějších politických filozofií. Liberální premisy vybudovaly moderní svět, inspirovaly americkou revoluci a předznamenaly nebývalou éru míru, prosperity a materiálního i morálního pokroku. Liberalismus zahrnuje základní principy zrozené v osvícenství: svobodu jednotlivce, rovná práva, právní stát, ústavní vládu, dělbu moci, občanské svobody, svobodu projevu, svobodné a spravedlivé volby, svobodný trh, soukromé vlastnictví a svobodnou směnu a mezinárodní volný obchod.
V tomto rámci lze tradiční americký konzervatismus, zejména jeho moderní fusionistickou odrůdu v duchu Williama F. Buckleyho Jr. a Ronalda Reagana, považovat za druh liberalismu, někdy označovaný jako liberální-konzervatismus. Podobně lze většinu amerických progresivistů od Johna F. Kennedyho po Baracka Obamu rozpoznat jako levicové liberály nebo liberální progresivisty. V rámci velkého liberálního stanu se z neliberálních předchůdců na pravici i na levici vyvinuli křesťanští demokraté a sociální demokraté. Přizpůsobili se však tak, že na tyto dispozice naroubovali liberální principy a stali se angažovanými liberálními demokraty.
Kam patří libertariáni? Libertariánství je zvláštním druhem radikálního liberalismu. Vycházejíce z principů liberalismu, které jsou důkladněji a důsledněji uplatňovány, jsou libertariáni v některých ohledech nejpřímějšími dědici klasického liberalismu 18. a 19. století. Můžeme si oprávněně nárokovat, že jsme nejdůslednější a nejvěrnější aplikací tohoto dědictví.
Nemůžeme však přesně tvrdit, že liberalismus je výhradně náš. Všichni libertariáni mohou být liberálové, ale ne všichni liberálové jsou libertariáni. Na rodokmenu liberalismu bychom měli rozpoznat své bratrance. Možná bychom se dokonce měli ukázat na příležitostném rodinném setkání, když to příležitost vyžaduje.
Kdo je liberál?
Všechny druhy liberálů sdílejí závazek k určitým základním právům – osobním, procedurálním a politickým zárukám –, které jsou nad rámec všedních politických programů. „Základní práva“ je však možná poněkud chybný název. Může implicitně naznačovat, že ostatní nároky na práva a spravedlnost jsou nedůležité, ačkoli tomu tak není. Bylo by chybou odsunout debaty o válce a míru, sociální péči a bydlení, regulaci a ekonomice, osobních svobodách a trestním právu do pozadí. Hodnota základních práv však spočívá v jejich instrumentální nezbytnosti při dosahování těchto jiných statků. Základní práva jsou ta, která chrání vaši schopnost prohrát bitvu, a přesto být svobodný a bojovat ve válce další den.
Základní práva je lépe chápat nikoliv jako práva, která jsou pouze dodatečně důležitá, ale jako jakási metapráva, která jsou nezbytným předpokladem pro prosazování všech ostatních práv. Tento soubor metapráv zahrnuje určité minimum sociální a ekonomické autonomie jednotlivců. Bez dostatečného prostoru pro každého, aby mohl řídit svůj život v soukromé sféře mimo kontrolu státu, nemůže existovat žádná smysluplná autonomie jako svobodných subjektů v politické sféře. Mezi tato práva patří řádný proces a právní stát, možnost odvolat se proti porušování práv k nezávislému soudu, stabilita a jistota, že nebudete vystaveni svévolné moci a osobní vládě. A patří k nim také svobodné a spravedlivé volby, svoboda projevu a svobodný tisk, parlamentní kontrola výkonné moci a demokracie více stran, bez nichž není naděje uniknout systému, kde vládne právo mocnějšího.
Obhajoba těchto principů neznamená podporu statusu quo. Každý z nich znamená závažná selhání a nespravedlnosti, které volají po změně. Americký ústavní řád je sice liberální ve svých obecných principech, ale nikdy tyto principy plně nenaplňoval v praxi a nenaplňuje je ani dnes. Liberální principy představují silný proud naléhavě potřebných liberálních reforem, nikoliv stagnující obranu stávajících institucí. Prvním krokem k pokroku je však společné uznání toho, že o tyto principy vůbec stojí za to usilovat, i když se na jejich důsledcích neshodneme.
Právě tyto sdílené principy spojují liberály proti jejich neliberálním oponentům, tedy těm, kteří liberální východiska zcela zásadně odmítají. Mezi tyto odpůrce patří ancien regime reakcionáři, totalitní fašisté, diktátorští komunisté a v 21. století především autoritářští populisté a nacionalisté. Dnes jde o praktické politické rozdělení více než o tradiční demokratické soupeření mezi levým a pravým středem.
Obnovená důležitost liberalismu v širším slova smyslu neznamená, že by se libertariáni měli přestat identifikavat jako libertariáni. Libertariánství stále popisuje odlišnou ideologii, konkrétní politické názory a věci, které nejsou nutně společné s jinými druhy liberálů. To platí i nadále, i když libertariáni nejsou vždy úsěšní ve spravání své značku a udržování si odstupu od neliberálních nepřátel svobody. Náš nárok na liberalismus je silný, ale není výlučný, a tak pouhé jeho přijetí pro účely rebrandingu libertarianismu nestačí. Musíme akceptovat, že liberalismus popisuje širší koalici a širší škálu názorů než libertarianismus.
Libertariánské místo u stolu
Chybné odmítání liberální koalice může pocházet jak zleva, tak zprava. Progresivci příliš často ochotně odsuzují libertariány jako nenapravitelné nepřátele demokracie. Autoři jako Nancy MacLean a Naomi Klein napsali svazky očerňující významné libertariánské teoretiky a organizace jako nenapravitelné padouchy, spřádající konspirační teorie a překrucující historické i současné důkazy. Ironií je, že existují skutečné příklady tohoto chování, které však nejsou lákavým terčem. Pokušením je spíše diskreditovat významnější myslitele, kteří mají mnohem širší vliv, lidi, jako jsou nositelé Nobelovy ceny Milton Friedman a James Buchanan. Pro tento způsob myšlení nejsou libertariáni jen oponenty v důležitých politických debatách, ale měli by být naopak považováni za aktéry ve špatné víře, kteří se zcela vymykají normální politice.
Na druhou stranu v roce 2016 mnoho konzervativců z hnutí Never Trump, kteří nebyli ochotni podpořit Hillary Clintonovou, odmítlo i protitrumpovskou kandidátku třetí strany složenou ze dvou úspěšných bývalých republikánských guvernérů, a to především proto, že libertariánské názory na zahraniční politiku byly příliš holubičí. Místo toho podpořili kandidaturu málo známého bývalého zaměstnance Sněmovny reprezentantů, který se nakonec objevil na volebních lístcích pouze v 11 státech. V podstatě se stali spoilery pro spoilery, odlákali elitám podporu a zamotali volební narativ, zatímco Evanu McMullinovi se stejně nepodařilo prosadit. Stejně tak se kampaň Hillary Clinton a její spojenci dopustili vážného přehmatu, když v posledních týdnech voleb zahájili ostré útoky proti libertariánskému kandidátovi Garymu Johnsonovi. Tím se podařilo přetáhnout jen málo voličů od Johnsona ke Clintonové, ale oslabilo to Johnsonovu schopnost udržet si voliče, kteří by jinak volili Trumpa, což přispělo k prudšímu poklesu v průzkumech než obvyklý „úbytek třetí strany“. Nepřátelství vůči libertariánům ze strany protitrumpovských sil na levici i na pravici tak nakonec posílilo Trumpovy volební vyhlídky, možná o kritický bod či dva, které ho vynesly do úřadu.
Když se libertariáni postaví proti antidemokratickému autoritářství, měli by se liberální progresivisté a liberální konzervativci naučit brát ano jako odpověď. Dokonce i ti, kteří s naším libertariánským politickým programem silně nesouhlasí, by měli uznat, že existují horší věci než sociálně liberální a protiváleční zastánci volného trhu.
V porovnání s většinou ostatních liberálů jsou libertariáni radikálové pro menší vládu, volnější trhy, méně válek, nižší daně, méně regulací a zrušení zákazů. Jsme pro tyto názory zapálení, což bychom také měli být, vzhledem k nákladům na lidský rozkvět a blahobyt, které jsou v sázce. Není třeba se ostýchat o všechny tyto věci důrazně zasazovat prostřednictvím mírového přesvědčování, a to i tehdy, když jsme v nepatrné menšině, a možná zejména tehdy, když jsme v ní.
Neliberální autoritářství je útokem na naši schopnost prosazovat naše libertariánské cíle prostřednictvím mírového přesvědčování. Ohrožuje také ty, kteří chtějí stejnými prostředky prosazovat konzervativní nebo progresivní cíle. Taková hrozba nutí ke spolupráci koaliční partnery, kteří by jinak v rámci liberálně-demokratického systému byli ráznými oponenty. Když k tomu dojde, uděláme všichni dobře, když budeme mít na paměti vyšší priority, které jsou v sázce. Ne všichni liberálové jsou libertariáni, ale libertariáni by měli mít na paměti, že i my jsme liberálové. A liberálové všech směrů by si měli uvědomit, že žádná liberální koalice není úplná bez libertariánů u stolu.
Z anglického originálu přeložil Jan Mošovský.