Manželství pro všechny

03.05.2021 | Jan Mošovský

Minulý týden debata v Parlamentu znovu rozvířila diskuzi o sňatcích osob stejného pohlaví. Diskuzi, kterou je k neuvěření, že i v roce 2021 stále vedeme. A co hůře, kromě poslanců tato otázka nadále rozděluje i ty, kdo se považují za zastánce svobody a liberály. 

Je bezpochyby pravda, že liberální ideál je stav, ve kterém stát v manželství jako strana vůbec nefiguruje. Schvalováním pouze konkrétních forem partnerského svazku dává některým formám partnerstvím stát morální sankci, které se jiným nedostává. Nicméně situace, ve které by manželství bylo čistě soukromoprávní záležitostí, a se stejnou platností by mohly partnery za svých podmínek oddávat církve i obchodní centra, kasina, nebo botanické zahrady, je v nedohlednu.

Nemluvě o tom, že i v takovém případě by tato diskuze nadále pokračovala; pouze bychom se namísto toho, jaké sňatky má stát umožňovat, dohadovali o tom, jak má přistupovat k různým sňatkům – má stejnopohlavní pár sezdaný restaurací mít stejný přístup k adopci nebo společnému jmění manželů jako heterosexuální pár sezdaný kasinem? Otázka rovného manželství by zkrátka existovala v jiných rovinách i v případě, že by samotné manželství již v rukou státu nebylo.

Odpůrci současné snahy o uzákonění rovného manželství z řad alespoň nominálních zastánců svobody by se proto měli dvakrát zamyslet, která dostupná pozice je tomuto jejich deklarovanému ideálu blíže. V tomto článku si klademe za cíl jim rozhodování usnadnit a vypořádat se s námitkami proti rovnému manželství, které zazněly ve Sněmovně, nebo které se často objevují v podobných debatách.

Etymologové na pole

Prvním argumentem konzervativců je tvrzení, že manželství je údajně svazkem výhradně jednoho muže a jedné ženy. Přes oblíbenost tohoto argumentu je však těžké pro něj obdržet zdůvodnění, které by si vůbec zasloužilo debatu.

Argument etymologií slova manželství, jako složeniny ze slov muž a žena je tak líný, že si žádnou rozsáhlejší refutaci nezasluhuje. Poznamenejme jen, že nejenže není žádný důvod, proč by etymologie slova měla zakládat normativní význam obsaženého pojmu, ale konzervativci-etymologové by se tím navíc nutně museli stát obhájci výhradně heterosexuálního manželství pouze v zemích, kde má slovo manželství podobné kořeny. Jaké další limitující důsledky má pro konzervativce tohoto střihu původ slova manželství v románských jazycích či angličtině z latinského výrazu matrimonium, necháme k uvážení zastáncům této pozice. Poslanci Výborný nebo Nacher by proto možná udělali lépe, kdyby vzali v potaz etymologii anglického slova husband, a namísto do Sněmovny tak příště konzistentně se svou argumentací vyrazili na pole.

Funkce udává formu

O něco větší pozornost si zaslouží argumentace obránců tradic, kteří hovoří o historickém vývoji instituce rodiny, a argumentují, že povaha této společenské instituce zkrátka jiný svazek než jedné ženy a jednoho muže nepřipouští. Stejně jako u etymologie se však nabízí otázka, proč by praktiky minulosti měly zakládat jakýkoliv normativní závazek pro současnost. Jistě najdeme příklady dalších praxí, které lidstvo provádělo po staletí, a které jsme rádi, že se nám podařilo opustit.

Mimo to se však více závažněji jedná jednak o zásadně špatné chápání společenských institucí, stejně jako poněkud romanticky zkreslené vnímání historie. Konkrétně jde o selhání v rozeznávání formy a obsahu institucí. Obsah instituce je dán tím, jaký společenský problém existence takové instituce adresuje, zatímco forma je podoba dané instituce. Je zřejmé, že obsah – funkce – instituce udává její formu. Otázka, na kterou má být daná instituce odpovědí, udává její formu tak, aby byla pro daný problém co nejlepším řešením.

Debata o manželství pro všechny je tedy zřejmě debata o formě této instituce. A jeho odpůrci, jsou-li schopni formu od funkce rozeznat, se snaží ukázat, že manželství zastává funkce, které stejnopohlavní páry nemohou zastávat – tedy že se jedná o nevhodnou formu této instituce.

Funkce společenských institucí se však v čase mohou vyvíjet. Manželství je ukázkovým příkladem, jakkoliv může poslankyně Nevludová mít dojem, že je po tisíciletí neměnné. S proměnami společnosti a vývojem technologií a změnou okolností se totiž proměňují problémy, které je třeba adresovat, a těm se přizpůsobují instituce, které je adresují.

Rodina jako výrobní jednotka

Na tomto místě musíme uznat, že zastánci konzervativního pohledu na manželství měli po velkou část lidské historie pravdu: dokud byla v předindustriální době funkce manželství primárně zajišťovací, model sestávající z muže a ženy byl nejvýhodnější formou. V prvobytně pospolné společnosti spoléhající na hospodářskou samostatnost byla hlavní překážka úspěšné směny absence důvěry. A zatímco existují i jiné efektivní modely prokreace a zabránění incestních vztahů, manželství je nejlepší způsob, jak rozšířit rodinu, tedy skupinu důvěryhodných osob, se kterými lze bezpečně vstoupit do směny. Důležitým elementem v zajišťovací funkci rodiny proto hrála facilitace bezpečného obchodu. Pokud jste pastevec z horského kmene, rybář z usedlosti u řeky vás jednoduše při směně ryb za maso spíše nenapíchne na vidle, pokud si jeho dcera vzala vašeho syna.

V čem již zastánci heterosexuální rodiny nemají tak zcela pravdu je prokreační funkce rodiny. Ta totiž pravděpodobně nikdy nebyla primární funkcí rodiny, ale pouze součástí její zajišťovací funkce. Vše se opět vrací k otázce důvěry – ve světě trvalé hmotné nouze, krátké délce dožití a ještě kratšího produktivního období života, komu budete důvěřovat se zajištěním vašich potřeb ke konci života? A nejen to; vzhledem k materiálnímu nedostatku panujícímu v předindustriální společnosti, dělba práce uvnitř rodiny mezi více osob, možná díky přítomnosti dětí i starších rodičů manželského páru, byla často nezbytnou podmínkou přežití.

Obě tyto funkce pak rodina velmi viditelně plnila i později ve středověkém lenním systému. Sňatky a prokreace nadále zůstávaly primárně nástrojem přežití díky schopnosti budovat důvěru a upevňovat pozici rodu, jak v podobě rozšiřování držav, tak v podobě zvyšování jistoty a posilování stability zajišťováním jasného následnictví. Stejným incentivám čelili jak feudálové, tak vlastníci usedlostí a statků, a i pro středověk charakteristická neprostupnost společenských vrstev v uzavírání manželství byla součástí formy středověkého manželství, která pomáhala tyto funkce plnit.

Moderní rodina

Situace se změnila s postupným bohatnutím společnosti, a skokově pak od 18. století v důsledku industrializace a nastartování raketového hospodářského růstu, kterého si užíváme dodnes. S růstem bohatství totiž rodina přestala být nutností přežití. S tím souvisel i počátek námezdní práce, což jednotlivcům umožnilo využívat cizí (zaměstnavatelův) fyzický kapitál, a rodina tak již nebyla nezbytností k organizaci výroby a byla osvobozena od vazby na půdu.

Alternativní životní styly se staly možnými, ať již život mimo manželství, nebo ve větších městech, poskytujících ochranu v podobě anonymity před reakcí konzervativní společnosti, i život v páru osob stejného pohlaví.

Rodina už nebyla nezbytná k zajištění základních potřeb. Zároveň i společnost jako celek nabyla možnost upřít svou pozornost k uspokojování vyšších než základních potřeb v Maslowově pyramidě. A protože rodina již nebyla nutná k naplňování funkce hmotného zaopatření a funkce výrobní jednotky, tyto funkce byly nahrazeny jinými, ke kterým byla vhodným nástrojem – naplňováním potřeby lásky, intimity, sexuálního uspokojení a osobního naplnění. Namísto komplementarity partnerů ve výrobě, řečeno s ekonomem Stevenem Horwitzem, začala být pro úspěšné naplňování této nové funkce rodiny důležitá jejich komplementarita ve spotřebě.

Horwitz se věnuje podrobné analýze vývoji instituce rodiny a její funkce i formy ve své knize Hayekova moderní rodina, o které si můžete přečíst podrobný shrnující článek na webu Liberálního institutu, a kterou doporučujeme i poslanci Pourovi pro detailní hayekovskou analýzu této instituce. Pro naše účely zde postačí závěr, že funkce institucí se v čase vyvíjejí v závislosti na potřebách společnosti, a od jejich funkce se odvíjí i jejich forma. A institut manželství, původně vzniklý ve formě partnerství ženy a muže za primárním účelem hmotného zajištění a organizace výroby již dnes jednoduše uzavíráme s jinými cíli, které pokud chtějí být upřímní, musí zastánci konzervativního pohledu uznat, již žádnou takovou striktní limitaci formy nevyžadují.

Funkci intimity, sexuálního naplnění, potřeby respektu a sebe-aktualizace zkrátka plní partnerství dvou osob stejného pohlaví zcela stejně jako partnerství osob různého pohlaví, v závislosti na osobních preferencích pochopitelně pro některé z nás lépe než pro ostatní.

Snaha o překrucování reality a tvrzení, že manželství vzniklo či stále existuje především pro plnění prokreační funkce je marná. Nejen, že existují modely (jako polygamní svazky), které vzhledem k biologii člověka mohou tuto funkci plnit lépe, zároveň však pozorujeme, že základním požadavkem pro vstup do manželství je v naší společnosti svéprávnost a dospělost k uváženému rozhodnutí, nikoliv prokreační schopnost, a ani shora není věk pro uzavření manželství nijak omezen a nic nebrání partnerům uzavřít manželství v post-reprodukčním věku. Stejně jako by i obhájcům manželství pro plnění prokreační funkce přišlo nemyslitelné klást jako podmínku uzavření sňatku vyšetření plodnosti partnerů, podobně by mělo být nepřípustné klást podmínky na to, jaký set pohlavních orgánů mají partneři mít – pro plnění funkce moderního manželství to zkrátka nehraje žádnou roli.

Výhody? A mohli bychom je vidět?

Nejčastější námitkou deklarovaných liberálních odpůrců rovného manželství jsou údajné výhody, které stát manželům poskytuje. Protože stát by ideálně neměl poskytovat žádné služby nikomu, pokračuje tento argument, čím méně lidem budou dostupné tyto privilegia, tím lépe.

Předně je třeba se podívat, o jakých výhodách pro manžele se tu bavíme, mimo signálů, které stát nerovným přístupem k různým svazkům společnosti vydává. Zjistíme, že se nejedná o žádné zvláštní plnění ze strany státu. Jedná se pouze o nižší míru šikany, ať již jde o větší majetkovou jistotu díky společnému jmění manželů a jasnějšímu postavení v dědickém řízení, větší jistotu v bydlení, nebo třeba možná spornější vdovský důchod, který partnerům na rozdíl od manželů nenáleží.

Protože předmětem velké části těchto domnělých výhod jsou děti, podívejme se na nerovnosti v přístupu k dětem. Je jednoduše mýtus, že by osoba ve stejnopohlavním partnerství nemohla adoptovat dítě a přivést jej do domácnosti s partnery stejného pohlaví. Rozdíl spočívá v tom, že si partneři nemohou osvojit dítě společně, ani si nemohou přiosvojit dítě druhého partnera, například z předchozího partnerství.

Bavíme-li se tedy především o ochraně dětí, měl by si poslanec Okamura uvědomit, že současná úprava by jej nijak více nechránila před adopcí do domácnosti homosexuálního páru. V případě úmrtí adoptivního rodiče by jej však rovné manželství spíše ochránilo před návratem do ústavu, a v případě rozpadu partnerství před ztrátou kontaktu s druhým rodičem nebo ztrátou jeho finanční podpory v podobě výživného. Oba rodiče by měli také lepší přístup k informacím o dítěti a rovné právo dítě zastupovat například ve věcech vzdělávání, což by partnerům i dětem usnadnilo život.

Opět se v žádném bodě nejedná o žádné plnění ze strany státu. Je tedy na místě se ptát, před čím to děti chráníme, když bráníme manželství osob stejného pohlaví.

Být proti manželství pro všechny z důvodu, že by ve skutečnosti nejlepším řešením bylo zcela nestátní manželství, je proto stejné, jako být proti zrušení spotřební daně na pohonné hmoty jen proto, že ideálem je zrušení všech daní. Zastánci takových konzervativních pozic by se neměli schovávat za liberalismus. Řečeno se Stevem Horwitzem, liberál by neměl dopustit, aby se „ideál stal nepřítelem zlepšení“.

Egalitářství nebo kontrariánství

V jednom ze svých posledních argument se tábor odpůrců rovného manželství různí. Jedna jeho část hovoří o tom, že neexistuje nic jako právo na manželství. Chtít po státu, aby administroval a legislativně upravoval sňatky je dožadování se pozitivního práva, které by nemělo náležet nikomu.

Druhý tábor pak naopak namísto osočování stejnopohlavních párů z uzurpování nových práv prezentuje tezi, že ve skutečnosti žádné privilegium neexistuje, neboť právo na stejné manželství má každý – ovšem každý má stejné právo uzavřít heterosexuální manželství. Touto cestou se vydal například poslanec Jurečka.

Oba tyto tábory se dotýkají argumentu rovnosti, byť jiným způsobem. Pokrytectví první skupiny dobře ilustruje fakt, že jakkoliv hlasitě vystupují proti manželství homosexuálů, málokdy je vidíme vést kampaň za zrušení heterosexuálního manželství. Dále, jak jsme ukázali, manželství partnerům umožňuje pouze úlevy od státu, a není tedy žádným dožadováním se pozitivních práv takových úlev využívat.

Argument o absenci privilegia je komplikovanější. Projevuje se na něm sklon ke kontrariánství – zatvrzelému odmítání jakýchkoliv kroků státu, případně názorů populární většiny. Liberalismus však není o především o odmítání všech kroků státu. Je o pozitivním budování svobodné společnosti. A historicky byla a je velká část tohoto úsilí zasvěcena boji o rovnost lidí všech osob zákonem.

Je pravda, že některá práva, která vnímáme jako rovná, jsou podmíněná. Například kandidovat do Senátu může pouze osoba starší 40 let. Protože nedojde-li k nějaké nešťastné okolnosti, každý z nás tohoto věku pravděpodobně dosáhne, vnímáme právo být volen do Senátu v tomto ohledu jako rovné. Proč tedy není podobně rovné právo na manželství v podobě svazku muže a ženy?

Odpověď se opět skrývá ve funkci dané instituce. Senát plní převážně kontrolní a vyvažovací funkci vzhledem ke Sněmovně, a ideál senátora pro plnění této funkce je osoba ukotvená ve svých názorech a stabilní i v osobním životě, který lze očekávat, že mladší jedinec bude hůře naplňovat. Oproti tomu funkci moderní rodiny, kterou jsme diskutovali výše, zkrátka model žena-muž pro nějakou část populace naplňovat nemůže. V dostupnosti funkce instituce manželství tedy v současném nastavení rovnost skutečně absentuje.

Právo na kulturu

Dále se podívejme na argument společností, oblíbený mezi bojovníky za „normální svět“, který ve Sněmovně prezentovala mimo jiné poslankyně Majerová Zahradníková. Jádro tohoto argumentu je v zásadě požadavek na život v určitě společnosti. Žádné takové právo pochopitelně neexistuje, a sentiment o křesťansko-judaistických kořenech evropské civilizace nebo touha po přetrvání určitě kultury nezakládá nikomu dalšímu žádnou povinnost jednání o nic více, než kdybychom si přáli, aby se celá ulice dala do tance, když vyjdeme ze dveří.

Tato linie uvažování často vede k argumentu šikmé plochy o erozi civilizace a apokalypse v podobě budoucích požadavků na úpravu polyamorních manželství a dalších modelů partnerství. A tito kritici rovného manželství mají nakonec pravdu. Je dost dobře možné, že pro některé z nás jedině polyamorní vztahy plně naplňují funkci moderní rodiny, a nedává o nic větší smysl bránit rovnému manželství v tomto ohledu než u sňatků osob stejného pohlaví. I o těchto manželstvích se jednou budeme ve Sněmovně bavit.

„Vždyť už jste při schvalování registrovaného partnerství říkali, že jde o poslední krok,“ zoufali si někteří konzervativní poslanci. Otázka však zní, proč by měl být. Společenské instituce řeší společenské problémy. Uzákonění manželství pro všechny je nikoliv změna funkce, ale pouze formy instituce rodiny, a nemá proto žádný možný negativní vliv na naše chápání této instituce. Podobně jako dopravní semafory, které původně neměly prostřední oranžové světlo. S růstem rychlosti aut rostla nehodovost kvůli nečekané změně signálu, když již auta vjížděla do křižovatky, a bylo proto nutné zavést oranžový signál varující před změnou světel. Tato proměna formy světelné signalizace pouze pomohla lépe plnit její funkci. I my nyní potřebujeme v manželství více barev pro lepší plnění jeho funkce.

Náhledový obrázek od vecstock (Freepik.com).

Tags:

Jedna odpověď

  1. […] může zvýšit počet možných adoptivních rodin, stejně jako by šlo o zásadní krok k zrovnoprávnění různých forem rodin. Je škoda, že programové prohlášení i obsazení resortu v tomto ohledu nevzbuzuje velké […]

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.