11.07.2021 | Filip Blaha
Libertariáni nikdy nebyli masovým hnutím a proto museli za účelem prosazení svých myšlenek často spolupracovat s vlastní konkurencí v podobě konzervativců, ale i liberálů (v americkém slova smyslu). S konzervativci libertariáni často nachází společnou řeč v oblasti ekonomických svobod a naopak s liberály v oblasti svobod individuálních. Avšak během posledních let můžeme mnohem častěji pozorovat spíše spolupráci s konzervativci, což je poněkud paradoxní, vzhledem k tomu, že konzervativci samotní se od volného trhu postupně odvracejí.
Jako ,,rudý hadr“ na konzervativce funguje zejména volný obchod, firmy podnikající v digitální ekonomice a celkově cokoliv spojené s globalizací. Že vám to zní povědomě? Ano, v postojích k těmto tématům by si národní konzervativci mohli naopak podat ruce se socialisty.
Za vším hledej Trumpa? Ne tak docela.
Většině lidem by se při čtení těchto řádků jistě vybavil bývalý americký prezident Donald Trump. Trumpova protitržní politika by sama o sobě vydala na samotný článek, ať už jde o rezignaci na vyrovnaný rozpočet, nebo jeho nechvalně proslulou obchodní válku proti celému světu. Známky proti-tržního konzervatismu můžeme však také najít v administrativě libertariány opěvovaného Ronalda Reagana. O moc lépe si nevede ani další symbol konzervatismu 20. století – Herbert Hoover. Hoover je často mylně označován, jak konzervativci tak socialisty, za zastánce laissez-faire. Jeho hospodářská politika byla však úplným opakem volnotržního hospodářství a i on nese svůj podíl viny na těžkém průběhu Velké hospodářské krize.
Kde to však všechno začalo? Pokud bychom chtěli nalézt počátek proti tržního konzervatismu musíme se vrátit až k samotným počátkům konzervativní tradice. Byl to právě německý konzervativní kancléř Otto von Bismarck, kdo přišel se systémem důchodového zabezpečení, jehož dědictví nás stíhá dodnes. Za Bismarckovy vlády byla také mimo jiné dokončena státní monopolizace školství. Jako další odstrašující příklad nám můžou posloužit britští toryové, kteří dlouhou dobu bojovali proti volnému obchodu a naopak platili za neochvějné zastánce protekcionismu. Historie nám tedy ukazuje, že ochrana volného trhu není rozhodně původním principem konzervatismu a mluvit nemůžeme ani o nějakém neochvějném spojení. Jednalo se spíše o dočasné spojenectví, které se, jak se zdá, definitivně chýlí ke konci.
Peace, Love & Liberty
Méně se už však mluví o společných tématech a možné spolupráci s moderními liberály. I když můžeme u zastánců egalitářství hledat shodu v ekonomických otázkách velice těžko, stále s nimi sdílíme boj za svobody osobní, které jsou ve světě, kde byl socialismus, v ruském totalitním provedení, naštěstí již zdiskreditován, dle mého názoru důležitější. I kdyby měl však někdo opačný názor, je potřeba si uvědomit, že ani konzervativci nejsou žádní velcí zastánci volného trhu.
V čem tedy můžeme konkrétně hledat shodu? Jak už podnadpis napovídá, jedná se zejména o tři okruhy. Libertariáni a liberálové jednoznačně sdílí nesouhlasný pohled na vojenské konflikty a zahraniční intervence. Jedním z největších průkopníků společného mírového hnutí nebyl nikdo jiný než Murray Rothbard. V dobách probíhající vietnamské války se za účelem dosažení míru nebál ani spolupráce s otevřenými komunisty.
Dalším tématem, na kterém můžeme nalézt shodu, je jednoznačně láska, konkrétně láska stejnopohlavních párů (hlavní argumenty obhajující manželství pro všechny shrnul ve svém článku Jan Mošovský). A v neposlední řadě je to samozřejmě svoboda. Zde se jistě liberální a libertariánská definice svobody liší. Zatímco libertariáni považují za svobodu dělat cokoliv, co neškodí ostatním, liberálové na druhou stranu pod pojem svobody zahrnují i důstojný život a další pozitivní práva. Obě dvě pojetí však vedou ke stejným závěrům například v drogové problematice, nebo v postoji k policejní brutalitě.
Zbraně? Pusťte nás na ně.
Našim názorovým oponentům/potenciálním spojencům je často vyčítáno, že sice podporují výše zmíněné osobní svobody, ale na druhou stranu se velice negativně staví například k svobodě vlastnit zbraně. Je to však nedílnou součástí jejich ideologie? Na více příkladech lze ukázat, že nikoliv. Karl Marx, otec komunismu a všech jeho mutací, sám podporoval právo dělníků vlastnit zbraně.
Na příkladu Machnovy anarchokomunistické Ukrajiny zase můžeme pozorovat, že právo vlastnit zbraň je dokonce podmínkou pro fungování společnosti. Nejen, že zde nedochází k žádnému zákazu zbraní, každý člen společnosti naopak zbraň vlastnil za účelem ochrany celého svazu komun a spolu tak tvořili „neporazitelnou armádu“. Podobnou situaci můžeme pozorovat i v jiné anarchokomunistické baště a to v Katalánsku, kde byla obrana také založena na jednotlivcích vlastnících zbraně. Negativní postoj ke zbraním tedy skutečně není nedílnou součástí egalitářských ideologií a naopak zde můžeme pozorovat naprosto opačné tendence.
Méně Petersona, více Spoonera.
Pokud něco skutečně libertariánům ve spojenectví s konzervativci škodí, tak je to asociace s nechvalně známými osobnostmi a kauzami konzervativního hnutí. Ať už se jedná o marginální asociace s Jordanem Petersonem, který spíše než jako psycholog působí jako motivační řečník, nebo o děsivější situace, kdy libertariáni věří Trumpově výmyslu o volebním podvodu. Velkým vzorem je pro libertariány také již zmíněný Ronald Reagan, který, jak už bylo zmíněno, také nebyl žádným velkým přítelem svobody. At’ už osobní, ale i ekonomické. Asociujme se radši s osobnostmi, jako je Lysander Spooner, často označovaný jako levicový libertarián.
Přesto, že byl Spooner velkým vzorem zakladatele anarchokapitalismu Murrayho Rothbarda, tak u něj můžeme pozorovat jisté egalitářské tendence, jako odmítání námezdní práce a odpor k hierarchickému vztahu zaměstnavatel-zaměstnanec. Nenechte se však ošálit, Spooner uznával soukromé vlastnictví. Právě Lysander Spooner a ostatní individualističtí anarchisté jsou příkladem toho, že fúze liberálních a libertariánských myšlenek je možná. (O Lysanderu Spoonerovi jsme mimochodem dělali webinář)
Dvojí metr
Celou problematiku nejlépe vystihuje tweet nedávno zesnulého profesora Steva Horwitze:
„Proč jsou libertariáni tak často ochotni, za účelem vzájemného spojenectví, ignorovat hluboké rozepře s pravicí [konzervativci], ale ten nejmenší rozdíl s levicí pro ně znamená konec jakékoliv spolupráce, i když naše společné zájmy představují jádro toho, co znamená žít v liberální společnosti, jakou si představujeme?“
Kdyby libertariáni vynaložili stejné úsilí, které obětují na hledání vzájemných rozdílů mezi námi a liberály, radši na prosazování témat, které máme společné, svobodné společnosti bysme byli jistě blíže.