25.6.1951 | Henry Hazlitt | 3 minuty čtení
Bez ohledu na to, co kongres do 30. června skutečně udělá, je poučné zamyslet se nad tím, jak by měl vypadat rozumný legislativní protiinflační program, kdybychom si jej mohli zvolit.
1 — To, co je primárně zapotřebí, není více kontroly ze strany vlády, ale více kontroly nad vládou. To vládní politika a pouze vládní politika vytváří hyperinflaci. Inflace znamená zvětšení objemu peněz ve srovnání s objemem zboží. Je to vládní politika, která toto zvětšení dovoluje, podporuje nebo přímo vyvolává.
2 — Enormní nárůst v objemu peněz a úvěrů od roku 1939 byl přímo způsoben politikou levných peněz a podporování státních dluhopisů, kterou provádí Federální rezervní systém (FED). Kongres by měl určitě vydat plán k zastavení této politiky. A bez ohledu na to, zda budou Federálnímu rezervnímu systému uděleny pravomoci k tomu, aby i nadále zvětšoval povinné rezervy členských bank, kongres by měl obnovit povinné rezervy Federálních rezerv samotných, alespoň na jejich úroveň před rokem 1945. Je absurdní kontrolovat nízko-úrovňové úvěry nákupů na splátky, středně-úrovňové úvěry bankovních půjček, a přitom selhat v uvalení jakýchkoliv normálních omezení na vysoko-úrovňové úvěry tvořeny Federální rezervní bankou.
3 — Kongres by měl trvat na tom, aby vláda udržovala federální rozpočet vyrovnaný. Rozpočtové schodky způsobují inflaci tím, že nutí ke zvyšování objemu peněz a úvěrů. Rozpočet by měl být vyrovnaný, čehož samozřejmě docílíme drastickými škrty v neopodstatněných výdajích, namísto stále palčivějšího zdaňování.
4 — Regulace cen by měla být zrušena. Je to jen falešný lék proti inflaci. Vytváří a prohlubuje nedostatek. Prodlužuje inflaci tím, že odvádí pozornost veřejnosti od skutečného léku, kterým je jednoduchá poučka, aby vláda přestala tisknout peníze. Vede ke stále se rozšiřujícím vládním kontrolám, které mají tendenci přetrvávat ještě dlouho poté, co pominula „mimořádná situace“, která byla původní záminkou k jejich zavedení. Typickým příkladem jsou evropské plánované ekonomiky a trvalé regulace cen nájemného, které se vyskytují téměř všude. Ti, kteří chtějí regulovat ceny, nerozumí a zároveň nedůvěřují mechanismům volného trhu.
5 — Přednostní a alokační funkce vlády by i nadále měly být zachovány, i když se s nimi doposud nenakládalo zrovna nejlépe. Plánovači se typicky snaží provázat cenovou kontrolu s alokačními pravomocemi. Ale zatímco cenová kontrola vytváří potřebu po nějakém přídělovém systému a alokaci, tak tato kauzalita nevede opačným směrem. Alokace funguje nejlépe bez cenové kontroly.
6 — Pro žádnou z dodatečných pravomocí, o které naše vláda žádá, nebyly předloženy žádné dobré argumenty. Například navrhované dotace na potraviny by byly pouhým způsobem, jak zakrýt skutečný nárůst inflace tím, že je namísto k poplatkům u řezníka či v samoobsluze přičteme do poplatků daňových. Jediný způsob, jak by mohla britská labouristická strana zabránit nárůstu ceny dotací na maso, by bylo zakázat britským spotřebitelům jíst více než dvě sousta masa za týden. Tam, kde není žádná cenová kontrola, neexistuje ani žádná výmluva pro dotace na potraviny.
7 — Ani pro plošné diskreční pravomoci, o které vláda žádá, aby mohla stavět své vlastní “obranné” závody a zbrojovky, neexistuje žádný přesvědčivý argument. Neprokázala totiž, že by soukromé firmy nebyly schopné tyto závody postavit a provozovat, a to za mnohem nižší náklady, než by mohla vláda. Pokud by skutečně vyvstala potřeba postavit továrny, které by soukromé firmy postavit nedokázaly, tak by vláda mohla získat speciální autorizace k jejich výstavbě u kongresu. Pokud by byl nějaký projekt vyhodnocen jako přísně tajný, tak by se mohl na účtech kongresu objevit jako projekt X4Y, přičemž nejméně několik klíčových členů výborů pro vojenské záležitosti by mělo vědět, o jaký projekt se jedná.
8 — Ve světle naších nedávných bolestných zkušeností by jakékoliv prodloužení mimořádných vládních kontrol mělo spustit tento dvojí mechanismus. Prodloužení by v žádném případě nemělo trvat déle než rok. Kromě toho by nový zákon měl být kdykoli ukončitelný většinou hlasů obou komor kongresu. Kongres by si nikdy neměl dovolit ztrátu schopností, které mu umožňují zrušit mimořádné pravomoci, jež jsou zneužívány nebo přestaly být potřebnými.
Z anglického originálu přeložil Ondřej Chlubna.