Mýtus racionálního voliče

29.5.2007 Bryan Caplan

Přeložil a zkrátil Ondřej Chlubna z originálu zde.

[Následující text tvoří úvod k známému článku amerického profesora ekonomie Bryana Caplana, s názvem Mýtus racionálního voliče.]

Paradox demokracie

V diktátorském režimu je politika vlády často děsivá, ale jen zřídka kdy překvapivá. Stavba Berlínské zdi vyvolala celosvětové pozdvižení, ale jen málokdo si kladl otázku, „co tím asi vůdci Východního Německa zamýšlejí?” To bylo všem jasné: chtěli i nadále vládnout svým občanům, kteří jim ve velkém množství neohleduplně prchali. 

Není divu, že se demokracie stala tak populárním politickým všelékem. Dějiny diktátorských režimů na nás vytvářejí silný dojem, že špatné zákony existují jen proto, že se zájmy vládců a poddaných rozcházejí. Jednoduchým řešením by bylo sjednotit vládce a poddané, tím že vložíme „moc do rukou lidu.” Pokud se lidé rozhodnou, že delegují rozhodování do rukou politiků na plný úvazek, tak co? Ti co skládají skladby – nebo hlasují pro složení skladeb – jsou těmi, kdo udává tón. 

Tento optimistický výklad je ale často v rozporu s fakty skutečného světa. Demokracie často přijímají a udržují zákony, jež jsou pro většinu lidí škodlivými.1 Typickým příkladem je protekcionismus. Ekonomové napříč politickým spektrem upozorňují na pošetilost protekcionismu již po staletí, ale přesto téměř každá demokracie omezuje dovoz. Je pravda, že tento příklad je méně děsivý než Berlínská zeď, přesto je mnohem více překvapivý. Teoreticky by demokracie měla být baštou proti sociálně škodlivým opatřením, ale v praxi jim poskytuje bezpečné zázemí. 

Jak tento paradox můžeme vysvětlit? Jednou z možných odpovědí na tuto otázku je, že „zástupci” lidu se k nim otočili zády.2  Volby mohou být slabším prostředkem k odstranění nechtěného jednání, než se nám při prvním pohledu zdá, čímž se stává uspokojení vlastních zájmů důležitější než uspokojení zájmů veřejnosti. Další odpovědí, která doplňuje tu první, je, že voliči jsou hluboce neznalí v oblasti politiky.3  Nevědí kdo jsou jejich zástupci, natož co dělají. To svádí politiky k tomu, aby následovali svou osobní agendu a prodávali se dárcům.

Zde nabízím své alternativní vysvětlení toho, proč demokracie selhává. Ústřední myšlenkou je, že voliči jsou něčím horším než neznalými; jsou jedním slovem iracionální – a podle toho také hlasují. Navzdory svému nedostatku znalostí nejsou voliči pokornými agnostiky; místo toho s velkým sebevědomým přijímají dlouhý seznam zcela mylných tvrzení.

Při kategorizaci selhání demokracie je třeba udržovat si dobrou perspektivu. Nedostatky demokracie jsou nepatrnými ve srovnání s nedostatky totalitních režimů. Demokracie nevraždí milióny svých vlastních občanů. To je zajisté pravda, ale toto srovnávání nastavuje laťku příliš nízko. V době, kdy je demokracie nejrozšířenější formou vlády, neexistuje důvod proč se zdržovat u pravdivého tvrzení, že demokracie je „lepší než komunismus.” Nyní více než kdy jindy stojí za to zjistit, jak a proč demokracie zaostává.

Mnoho lidí si vybaví slavný aforismus Winstona Churchilla, který vyvolává domnění, že tuto diskuzi ani není proč vést: „Demokracie je nejhorší formou vlády, s výjimkou všech těch ostatních způsobů, které jsme kdy vyzkoušeli.”4  Ale toto rčení zanedbává skutečnost, že vlády se liší kromě formy i svým rozsahem. V demokratickém zřízení není hlavní alternativou k vládě většiny diktatura, ale trhy. 

Ekonomové získali nezaslouženou reputaci „náboženské víry” k trhům. Nikdo nezkoumal nespočet způsobů jakými mohou trhy selhat v takové míře, jako právě ekonomové. Po všem tom zkoumání ale ekonomové obvykle dospěli k závěru, že průměrní Lojzové – stejně jako intelektuálové bez ekonomického vzdělání – typicky podceňují jak dobře vlastně trhy fungují. Tvrdím, že pro demokracii platí něco zcela jiného: je široce přeceňována nejen veřejností, ale také většinou ekonomů. Zatímco tedy široká veřejnost podceňuje jak dobře si vedou trhy, dokonce i ekonomicky vzdělaní podceňují přednosti trhů ve srovnání s jejich demokratickou alternativou. 

Je „zázrak agregace” pouze nesplnitelnou tužbou?

Toho co voliči nevědí, je tolik, že bychom tím dokázali zaplnit celou univerzitní knihovnu. Ekonomové zabývající se politikou v několika posledních desetiletích přilévali olej do ohně svými výroky že – sobecky řečeno – voliči v tomto ohledu nedělají chybu. Šance, že jeden hlas ovlivní výsledek voleb, je tak mizivá, že realistický egoista němá důvod věnovat politice žádnou pozornost; rozhodne se proto být, v ekonomickém žargonu, racionálně neznalým.

Podporu tomuto tvrzení dodává i rozsáhlé množství empirické literatury.5  Téměř všichni ekonomové a politologové akceptují fakt, že úroveň politických znalostí průměrného občana je mimořádně nízká. Současně však učenci také dospěli k tomu názoru, že na tom příliš nezáleží, jelikož demokracie může dobře fungovat v téměř jakékoliv míře neznalých voličů.6

Jak je to možné? Přepokládejme to, že voliči nedělají systematické chyby. I když se neustále v něčem mýlí, jejich chybování je náhodné.7 Pokud stojí volič slepě před volbou mezi X a Y o kterých nic neví, je pravděpodobnost, že si vybere jakoukoliv z možností, stejná.

Při 100procentní neznalosti voličů jsou výsledky předvídatelně ponuré. Jedním z kandidátu by mohl být Unabomber plánující zánik civilizace. Pokud voliči hlasují na základě náhody, Unabomber vyhraje v polovině všech případů. Je pravdou, že předpoklad nulové informovanosti voličů je přehnaně pesimistický; informovaní voliči jsou sice vzácní, ale existují. To je pro nás ale jen malou útěchou. 100procentní nevědomost vede ke katastrofě. Může se ukázat 99procentní neznalost jako výrazně lepší?

Ano. Demoracie s 99procentní neznalostí má blíže k demokracií s plnou informovaností než k demokracii s totální nevědomostí. Pročpak? Nejprve si představme populaci, ve které je všech 100 procent voličů plně a dobře informovaných. Kdo vyhraje volby? No jednoduše ten, komu se podaří získat podporu většiny dobře informovaných.  Dále přejděme na případ, ve kterém je dobře informováno pouze 1 procento voličů. Zbylých 99 procent je tak tupých, že hlasují náhodně. Když si otestujete osobu hlasující u voleb, téměř jistě dojdete k alarmujícímu závěru, že nemá žádné ponětí, co dělá. Nicméně když – při velkém množství voličů – aplikujeme jednoduchou statistiku, každému z kandidátů připadne zhruba polovina náhodných hlasů. Oba kandidáti si mohou vsadit na to, že budou mít 49,5 procent volebních lístků na své straně. To však k vítězství nestačí. K vítězství je zapotřebí věnovat svou energii  tomuto jednomu dobře informovanému ze sta. Kdo se stane vítězem? Ten, kdo má podporu většiny dobře informovaných.

Tento jev byl výstižně nazván „zázrak agregace”.8 Zní to skoro jako alchymistický recept: smíchej 99 dílů bláznivosti s 1 dílem moudrosti a získáš sloučeninu stejně dobrou jako ryzí moudrost. Téměř úplně neznalý sbor voličů učiní stejné rozhodnutí, jako plně informovaný sbor voličů – skutečně jsme proměnili olovo ve zlato!

Nabízí se nazvat tento jev „vúdú politikou” nebo vtipem, jak to udělal H. L. Menckem, tedy že „demokracie je ubohá víra v kolektivní moudrost individuální nevědomosti.” Ale na tomto není nic magického ani patetického. James Surowiecki dokumentuje mnoho případů, ve kterých zázrak agregace – nebo něco mu podobného – funguje přesně tak, jak nám bylo slíbeno.9 V soutěži o uhodnutí hmotnosti vola byl průměr 787 odhadů vedle jen o 2 kg. V pořadu Kdo chce být milionářem byla nejoblíbenější odpověď rady publika správná v 91 % všech případů. Finanční trhy – které agregují odhady velkého množství lidí – často předvídají události lépe než přední odborníci. Sázkové kurzy jsou vynikajícím ukazatelem všeho od sportovních výsledků až po volby. V každém z těchto případů platí logika, kterou zřetelně vyslovili politologové Benjamin Page a Robert Shapiro:

Toto je jen příklad zákonu velkých čísel. Za správných podmínek budou jednotlivé chyby ve měření samy o sobě náhodné a budou mít tedy tendenci se navzájem vyrušit. Chyby v jednom směru budou mít tendenci kompenzovat chyby ve směru opačném.10

Soudě podle výzkumu posledních desetiletí považuje většina ekonomů tuto logiku za dosti přesvědčivou. Téměř všechny „úctyhodné” moderní teorie v oblasti politiky začínají s předpokladem, že typický občan rozumí ekonomii a podle toho také hlasuje – alespoň v průměru.11 Tento pohled však není omezen pouze na apologetiky statusu quo. Někteří z nejzarytějších kritiků vládní regulace se i přesto posmívají myšlence systematické předpojatosti voličů. Legendární ekonom Chicagské školy George Stigler je jasným příkladem:

Domněnka, že veřejná politika byla často neefektivní kvůli tomu, že byla založena na mylných názorech, si vyžaduje jen málo ke komentáři. Věřit rok co rok, dekádu za dekádou, že ochranná cla či zákony o lichvě ve většině zemí vznikly důsledkem zmatku spíše než účelového jednání je obzvláště zamlžující.12

Hlavním poznatkem je, že pokud je zázrak agregace pravdivý, pak může demokracie fungovat i s chorobně ignorantními voliči. Demokracie dává rovné slovo moudrým i ne-tak-moudrým, ale ti moudří určují politické dění. Kritizování nedostatku znalostí voličů v jedné studii za druhou je tedy zcela mimo mísu. 

Existuje však další druh empirických důkazů, které mohou zdiskreditovat zázrak agregace. „Zázrak” funguje jen tehdy, když voliči nedělají systematické chyby. To naznačuje že místo toho abychom se znovu zabývali tématem chyb v rozhodování voličů, se raději budeme soustředit na kritickou a relativně neprozkoumanou otázku: Jsou chyby voličů systematické?13

Pro tuto domněnku existují dobré důvody. Náš průměrný odhad hmotnosti vola je jasná trefa do černého. Ale kognitivní psychologie zaznamenala dlouhý seznam dalších otázek, ve kterých se náš kolektivní odhad systematicky mýlí.14 Tyto výzkumy by naši mysl měly otevřít možnosti systematického chybování voličů.  

Psychologická literatura nás ale sama o sobě moc daleko nedostane. Spojitost mezi obecným poznáváním a konkrétním politickým rozhodováním není příliš veliká. Voliči mohou být špatní v obecné statistice, ale zároveň vnímavými soudci moudré politiky. Měli bychom tedy upřesnit naši původní otázku: Jsou chyby voličů u politicky významných otázek systematické?

Mou odpovědí je hlasité ano. Hospodářská politika je primární činností moderního státu, čímž se názory voličů o ekonomice stávají jedním z nejvýznamnějších názorů – pokud nejsou vůbec tím nejvýznamnějším. A jestli je jedna oblast, kterou si veřejnost vykládá po svém, je to právě ekonomie.15 Lidé nerozumí „neviditelné ruce” trhu a její schopnosti harmonizovat trh skrz soukromou chamtivost a veřejný zájem. Tomuto říkám protitržní zaujatost. Lidé podceňují výhody styku s cizinci. Tomuto říkám protizahraniční zaujatost. Lidé nedávají rovnítko mezi prosperitou a produkcí, nýbrž zaměstnanost. Tomu říkám prácetvorná zaujatost. A konečně lidí jsou příliš náchylní k tomu domnívat se, že ekonomické podmínky jsou špatné a neustále se zhoršují. Tomu říkám pesimistická zaujatost.

Pokud voliči zakládají své politické preference na hluboce mylných modelech ekonomiky, poté bude s velkou pravděpodobností i vláda vykonávat své běžné funkce docela chybně. Pro demonstraci přepokládejme, že dva kandidáti soutěží v tom, jaký postoj mají zaujmout v míře svého protekcionismu. Náhodné chyby voličů o účinku protekcionismu způsobují, že někteří voliči, kteří zastávají účinky volného obchodu, budou hlasovat pro protekcionismus. Ale se stejnou pravděpodobností budou také voliči preferující účinky protekce hlasovat pro volný obchod. Poté tedy platí zázrak agregace: navzdory neznalosti voličů je vítězná platforma tou společensky optimální. 

Jak by vám ale mohl pověděl kdokoliv, kdo učil mezinárodní ekonomii, tento závěr by vás pouze zklamal. Objasnit studentům záři komparativní výhody vyžaduje hodiny jejich trpělivého studia. A i po závěrečné zkoušce se setkáte se zneklidňující mírou recidivy. Co se tedy stane, když adoptujeme realističtější předpoklad, že voliči systematicky přeceňují výhody protekcí? Spoustu lidí kteří preferují účinky svobodného obchodu budou hlasovat pro protekce, ale jen velmi málo z těch co preferují účinky protekcí, budou hlasovat pro svobodný obchod. Politické váhy se vychýlí z rovnováhy; vítězná platforma je příliš protekcionistická. Mediánový volič by na tom byl lépe, kdyby zvítězilo méně protekcí, než si žádal. Ale konkurence nutí politiky k tomu, aby se řídili tím co si voliči žádají, nikoliv tím, co je pro ně nejlepší.

Podobné předsudky následně dávají vznik novým zákonům. Například zákon nabídky a poptávky říká, že vyšší než tržní ceny vytvářejí neprodejné přebytky, což ale nezabránilo většině Evropy v regulaci trhu práce k desetiletím nezaměstnanosti podobné hospodářským krizím.16 Nejvěrohodnějším vysvětlením je to, že průměrný volič nevidí žádnou souvislost mezi uměle vysokými mzdami a nezaměstnaností. Než jsem studoval ekonomii, sám jsem ji také neviděl.

Zdroje

  1. Viz například, Milton Friedman, Capitalism and Freedom (Chicago: University of Chicago Press, 2002); Paul Krugman, The Accidental Theorist and Other Dispatches from the Dismal Science (New York: Norton, 1998); Mancur Olson Jr., “Big Bills Left on the Sidewalk: Why Some Nations Are Rich and Others Are Poor,” Journal of Economic Perspectives 10, no. 2 (1996): 3–24; a Alan S. Blinder, Hard Heads, Soft Hearts: Tough-Minded Economics for a Just Society (Reading, MA: Addison-Wesley, 1996).
  2. Viz např., Gene M. Grossman a Elhanan Helpman, Special Interest Politics (Cambridge: MIT Press, 2001); Charles K. Rowley, Robert D. Tollison, a Gordon Tullock, eds., The Political Economy of Rent Seeking (Boston: Kluwer Academic Publishers, 1988); Gary S. Becker, “A Theory of Competition among Pressure Groups for Political Influence,” Quarterly Journal of Economics 98, no. 3 (1983): 371–400; a Geoffrey Brennan a James M. Buchanan, The Power to Tax: Analytical Foundations of a Fiscal Constitution (Cambridge, MA: Cambridge University Press, 1980).
  3. Viz např., Ilya Somin, “Voter Ignorance and the Democratic Ideal,” Critical Review 12, no. 4 (1998): 99–111; Stephen P. Magee, William A. Brock, a Leslie Young, Black Hole Tariffs and Endogenous Policy Theory: Political Economy in General Equilibrium (Cambridge, MA: Cambridge University Press, 1989); Barry R. Weingast, Kenneth A. Shepsle, a Christopher Johnsen, “The Political Economy of Benefits and Costs: A Neoclassical Approach to Distributive Politics,” Journal of Political Economy 89, no. 4 (1981): 642–64; a Anthony Downs, An Economic Theory of Democracy (NY: Harper and Row, 1957).
  4. Překlad citace z Lewis D. Eigen a Jonathan P. Siegel, eds., The Macmillan Dictionary of Political Quotations (New York: Macmillan, 1993), str. 109. 
  5. Pro skvělou anketu, viz Michael X. Delli Carpini and Scott Keeter, What Americans Know about Politics and Why It Matters (New Haven, CT: Yale University Press, 1996)
  6. Viz např., Donald Wittman, The Myth of Democratic Failure: Why Political Institutions Are Efficient (Chicago: University of Chicago Press, 1995); a Benjamin I. Page and Robert Y. Shapiro, The Rational Public: Fifty Years of Trends in Americans’ Policy Preferences (Chicago: University of Chicago Press, 1992)
  7. Viz např., James Surowiecki, The Wisdom of Crowds: Why the Many Are Smarter Than the Few and How Collective Wisdom Shapes Business, Economies, Societies and Nations (New York: Doubleday, 2004); David Austen-Smith a Jeffrey S. Banks, “Information Aggregation, Rationality, and the Condorcet Jury Theorem,” American Political Science Review 90, no. 1 (1996): 34–45; a Benjamin I. Page a Robert Y. Shapiro, The Rational Public: Fifty Years of Trends in Americans’ Policy Preferences (Chicago: University of Chicago Press, 1992).
  8. Philip Converse, “Popular Representation and the Distribution of Information,” v Information and Democratic Processes, ed. John Ferejohn and James H. Kuklinski (Champaign, IL: University of Illinois Press, 1990), str. 383.
  9. Surowiecki. 
  10. Page and Shapiro, str. 41
  11. Viz např., Allan Drazen, Political Economy in Macroeconomics (Princeton, NJ: Princeton University Press, 2000); a Torsten Persson and Guido Tabellini, Political Economics: Explaining Economic Policy (Cambridge, MA: MIT Press, 2000).
  12. George J. Stigler, “Economics or Ethics?” v The Essence of Stigler, ed. Kurt R. Leube a Thomas Gale Moore (Stanford, CA: Hoover Institution Press, 1986), str. 309.
  13. Pro více výjimek, viz Scott L. Althaus, Collective Preferences in Democratic Politics: Opinion Surveys and the Will of the People (New York: Cambridge University Press, 2003); Larry M. Bartels, “Uninformed Votes: Information Effects in Presidential Elections,” American Journal of Political Science 40, no. 1 (1996): 194–230; Justin Wolfers, “Are Voters Rational? Evidence from Gubernatorial Elections,” Stanford University Graduate School of Business Working Paper no. 1730 (2002); a Carpini a Keeter.
  14. Matthew Rabin, “Psychology and Economics,” Journal of Economic Literature 36, no. 1(1998): 11–46; Richard M. Thaler, The Winner’s Curse: Paradoxes and Anomalies of Economic Life (Princeton, NJ: Princeton University Press, 1992); Daniel Kahneman, Paul Slovic, a Amos Tversky, eds., Judgment Under Uncertainty: Heuristics and Biases (Cambridge: Cambridge University Press, 1982); a Richard Nisbett and Lee Ross, Human Inference: Strategies and Shortcomings of Social Judgment (Englewood Cliffs, NJ: Prentice-Hall, 1980).
  15. To ovšem neznamená, že jejich názory na jiná témata jsou jakkoliv rozumnější. Doufám v to, že experti z ostatních oborů mohou využít tento rámec k vysvětlení toho, jak předpojaté přesvědčení o jejich oblasti specializace deformují veřejnou politiku.
  16. Viz např., Olaf Gersemann, Cowboy Capitalism: European Myths, American Reality (Washington: Cato Institute, 2004)

Tags:

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *