Nejnebezpečnější pověra

18.4.2023 | Larken Rose | 4 minuty čtení

Tento text stojí na počátku knihy Nejnebezpečnější pověra (The most dangerous superstition) od Larkena Rose.

Počínaje pointou

Kolik milionů lidí se dívalo na ty nejkrutější hrůzy historie s nesčetnými příklady nelidského zacházení člověka s člověkem a nahlas přemýšlelo, jak se něco takového mohlo stát? Pravdou je, že většina lidí by nechtěla vědět, jak se něco takového může stát, protože i oni samotní jsou nábožensky připoutáni k víře, která to umožňuje. Drtivou většinu utrpení a nespravedlnosti na světě, a to jak v současnosti, tak i napříč minulými tisíciletími, lze přímo přičíst jediné myšlence. Není to chamtivost, nenávist, ani žádná z dalších emocí či idejí, jenž se obvykle viní ze zla ve společnosti. Většina násilí, krádeží, přepadení a vražd ve světě je naopak důsledkem pouhé pověry – víry, která, ačkoli je téměř všeobecně rozšířená, je v rozporu se všemi důkazy a rozumem (i když ti, kteří tuto víru zastávají, si to samozřejmě neuvědomují). „Pointa“ této knihy je snadno vyjádřitelná, i když pro většinu lidí je obtížné ji přijmout, nebo dokonce o ní klidně a racionálně uvažovat:

Víra v „autoritu“, která zahrnuje veškerou víru ve „stát“, je iracionální a vnitřně rozporná; je v rozporu s civilizací a morálkou, a představuje nejnebezpečnější, nejničivější pověru, která kdy existovala. Spíše, než aby se jednalo o sílu přinášející řád a spravedlnost, je víra v “autoritu” hlavním nepřítelem lidstva. 

Téměř každý je ovšem vychováván k víře v přesný opak: že poslušnost vůči „autoritě“ je ctností (alespoň ve většině případů), že respektování a dodržování „státních zákonů“ nás činí civilizovanými a že neúcta k „autoritě“ vede pouze k chaosu a násilí. Lidé jsou tak důkladně vycvičeni ve spojování myšlenek poslušnosti a „dobra“, že napadání konceptu „autority“ bude pro většinu lidí znít jako naznačování, že neexistuje nic takového jako dobro a zlo, že není třeba dodržovat žádné normy chování, že není třeba mít vůbec žádnou morálku. To však není to, co se zde obhajuje – právě naopak.

Mýtus „autority“ je třeba zbourat právě proto, že existuje něco jako dobro a zlo, že záleží na tom, jak se k sobě lidé chovají, a že lidé by se měli vždy snažit žít morálně. Navzdory neustálé autoritářské propagandě, která tvrdí opak, se úcta k „autoritě“ a úcta k člověku navzájem vylučují a diametrálně liší. Důvodem, proč nemít úctu k mýtu „autority“, je to, abychom mohli mít úctu k lidskosti a spravedlnosti.

Existuje ohromný kontrast mezi účelem „autority“, tak, jak nás o něm učí (vytvořit mírumilovnou, civilizovanou společnost) a skutečnými výsledky “autority” v praxi. Prolistujte si jakoukoli učebnici dějepisu a zjistíte, že většina nespravedlnosti a ničení, k nimž došlo na celém světě, nebyla výsledkem toho, že lidé „porušovali zákony“, ale spíše výsledkem toho, že lidé poslouchali a prosazovali „zákony“ různých „států“. Zlo, které bylo spácháno navzdory „autoritě“, je zanedbatelné ve srovnání se zlem, které bylo spácháno ve jménu „autority“.

Přesto se děti stále učí, že mír a spravedlnost jsou výsledkem autoritářské kontroly a že navzdory tomu do očí bijícími zlu, které páchaly autoritářské režimy po celém světě v průběhu dějin, jsou stále morálně povinny respektovat a poslouchat současný „stát“ své vlastní země. Učí se, že „dělat, co se ti řekne“ je synonymem dobrého člověka a že „hrát podle pravidel“ je synonymem správného jednání. Přesně naopak, být morálním člověkem vyžaduje převzít osobní zodpovědnost za rozpoznání dobra od zla a řídit se vlastním svědomím, což je opakem respektování a poslouchání „autorit“.

Důvod, proč je tak důležité, aby lidé tuto skutečnost pochopili, je ten, že hlavní nebezpečí, které představuje mýtus „autority“, se nenachází v myslích kontrolujících „státníků“, ale v myslích těch, kteří jsou kontrolováni. Jeden hanebný jedinec, který chce ovládat ostatní, je pro lidstvo zanedbatelnou hrozbou, pokud ovšem spousta dalších lidí nevnímá tuto nadvládu za legitimní, jelikož jí bylo dosaženo skrz „státní zákony“.

Zvrácená mysl Adolfa Hitlera sama o sobě nepředstavovala pro lidstvo téměř žádnou hrozbu. Byly to miliony lidí, kteří Hitlera vnímali jako „autoritu“, a cítili se proto povinni poslouchat jeho příkazy a plnit jeho nařízení, kdo ve skutečnosti způsobil škody způsobené Třetí říší. Jinými slovy, problém není v tom, že zlí lidé věří v „autoritu“; problém je v tom, že v podstatě dobří lidé věří v „autoritu“, a v důsledku toho nakonec obhajují a dokonce páchají činy agrese, nespravedlnosti a útlaku, dokonce i vraždy.

Průměrný etatista (člověk, který věří ve „stát“) bude sice naříkat nad všemi způsoby, jimiž byla „autorita“ použita jako nástroj zla, a to i v jeho vlastní zemi, bude stále trvat na tom, že je možné, aby „stát“ byl silou dobra, a stále si bude představovat, že „autorita“ může a musí zajistit cestu k míru a spravedlnosti.

Lidé se mylně domnívají, že mnoho užitečných a legitimních věcí, které přinášejí prospěch lidské společnosti, vyžadují existenci „státu“. Například je jistě dobré, aby se lidé organizovali za účelem vzájemné obrany, aby spolupracovali na dosažení společných cílů, aby hledali způsoby vzájemné kooperace a vycházeli spolu v míru, aby vymýšleli dohody a plány, které lidem lépe umožní existovat a prosperovat ve vzájemně výhodném a nenásilném stavu civilizace. Ale tento popis neodpovídá tomu, co nazýváme „státem“. Navzdory tomu, že „státy“ vždy tvrdí, že jednají ve prospěch lidí a společného dobra, pravdou je, že „státy“ jsou ze své podstaty vždy v přímém rozporu se zájmy lidstva. „Autorita“ není ušlechtilá myšlenka, která se někdy mýlí, ani v zásadě platný koncept, který je někdy zkažený. Od shora dolů, od začátku do konce, je samotný koncept „autority“ protilidský a strašlivě destruktivní.

Je jasné, že většina lidí takovéto tvrzení spolkne jen těžko. Není snad vláda nezbytnou součástí lidské společnosti? Není to snad mechanismus, skrz nějž vzniká civilizace, protože dokáže nás, nedokonalé lidi, nutit chovat se spořádaně a mírumilovně? Není právě uzákonění společných pravidel a zákonů tím, co nám umožňuje spolu vycházet, civilizovaně řešit spory a spravedlivě, bez násilí, obchodovat a vzájemně spolu interagovat? Neslyšeli jsme snad vždy, že nebýt „právního státu“ a společného respektu k „autoritám“, nebyli bychom o nic lepší než banda hloupých, násilnických bestií, žijících ve stavu věčného konfliktu a chaosu?

Ano, toto nám bylo řečeno. A ne, nic z toho není pravda. Ale snažit se vymanit z věčných lží, snažit se vydestilovat pravdu z džungle hluboce zakořeněných nepravd může být nesmírně obtížné, nemluvě o tom, že je to nepříjemné.

Celá kniha je k dispozici zde (překlad: Ondřej Tesáček).

Z anglického originálu přeložil Ondřej Chlubna a Ondřej Tesáček. Úvodní snímek: Aliaksandr – stock.adobe.com

Tags:

2 Odpovědi

  1. Miroslava napsal:

    Prosím, dá se kniha sehnat v tištěné podobě podobě?

  2. Radek Cieslar napsal:

    Zdravím,
    knihu v českém jazyce v tištěné podobě nenajdete, neboť oficiálně nebyla vydána. V angličtině je k dostání například na Amazonu.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *